Je to doopravdy nezmar. Zatímco média popisují jeho srdnatý boj s rakovinou lymfatických uzlin, třiaosmdesátiletý Arnošt Lustig si letí do Šanghaje. V českém pavilonu světové výstavy EXPO v sobotu představí svou první knížku v čínském překladu.
„Šanghaj pro mě není jen město v Číně. Touhle cestou dílem naplňuju odkaz svého tatínka,“ podotýká trochu tajemně světoznámý spisovatel.
Vážně? Tak to mi prosím vysvětlete?
V roce 1940 Němci Židům ještě výjimečně a za všechny jejich peníze povolovali vystěhování. Kromě jihoamerických zemí a Číny je už ale nikdo nepřijímal. Můj tatínek tehdy vzal veškerou hotovost, vkladní knížku a šel na gestapo v pražské Široké ulici. Mě, chlapce, vzal s sebou. Vedl mě za ruku do té nepřátelské budovy s tím, že pojedeme do Šanghaje. Tenkrát nám ji myslím přislíbili, jenže tím to skončilo. Ani se neobtěžovali s žádným vyrozuměním. No a dva roky na to nás povolali do transportu.
Takže se osud vaší rodiny se mohl vyvíjet jinak. Rodiče mohli přežít…
Když jdu kolem té bývalé gestapácké budovy, pokaždé si na to naše neuskutečněné stěhování do Šanghaje vzpomenu. Na svého statečného tatínka, jak se marně snažil zachránit rodinu a nakonec skončil v plynové komoře v Osvětimi. Měl totiž brýle a Němci lidi s brýlemi pokládali za obchodníky, bankéře, profesory… tím pádem to měli spočítané.
Vydáváte se tedy tak trochu na symbolickou cestu, ne?
Dalo by se říct, i když v Číně jsem byl už jednou, v šedesátých letech. Tehdy mě jako ředitele Židovského muzea StB přesvědčovala ke spolupráci. Abych se tomu vyhnul, poslal mě Svaz spisovatelů na cestu kolem světa. Do Pekingu jsem se dostal, do Šanghaje už ne. Na tohle město se skutečně těším. Na cestách budu dva týdny, z Číny pojedu ještě do korejského Soulu. Vychází mi tam povídka a na tamní univerzitě mám přednášku.
A to vás lékaři pustili?
Neradi, ale pustili. Před cestou ještě musím na transfúzi krve kvůli posílení a hned po návratu na čtvrtou chemoterapii a ozařování. Vím, že to není legrace, každý čtvrtý na rakovinu umře, ale snažím se na to nemyslet. Ve Vinohradské nemocnici jsou v péči vynikajících doktorů. A kdyby cokoliv, mám instrukci se okamžitě vrátit.
Za války jste byl několikrát blízko smrti, není ta vaše houževnatost dána i tím minulým „tréninkem“?
Možná, zčásti. Za války mě třikrát odsoudili k smrti zastřelením, potom jsem byl permanentním kandidátem do plynové komory. Člověk si snad může na smrt zvyknout, ale to nechci. Chemoterapie není nic příjemného. Máte pocit, že se za každým desátým krokem složíte, jste slabá. Na cestu letadlem se dokonce těším, vyspím se. Podvědomě je ta nemoc ale pořád s vámi. To se nedá svítit.
Viděl jste už, jak v čínštině vypadá vaše knížka Bílé břízy na podzim, kterou v Šanghaji na EXPu v sobotu pokřtí?
Překrásně. Ukázali mi její obal a byl jsem nadšen.
Ve vydavatelství Mladá fronta vyjde příští měsíc knižní rozhovor, který s vámi vedl Karel Hvížďala. Překvapil vás otázkou, na kterou jste dosud nikomu neodpovídal?
Třeba se mě zeptal, jestli mě něco v životě mrzí tak, že bych to z něj nejradši vymazal.
A mazal byste?
To najdete v knížce. Pan Hvížďala se ptal tak, aby odpovědi měly i filozofický obsah. Myslím, že se mu podařilo do textu dostat i spodní proud paměti. Povídali jsme si třeba o Terezíně. Tam se mnou byla skupina kluků v Domově chlapců L 417, kteří mě fascinovali. Vyznali se v kultuře, psali básně a vedli si časopis.
Vy jste snad do té skupiny nepatřil?
Ne. Já figuroval v partičce těch, co Němcům z hladu kradli kočky. Nebo brambory, uhlí a zeleninu, což bylo dost nebezpečný. Ty kulturně založené hochy zase okouzloval náš dobrodružný život. Vzájemně jsme si svoje pohledy na svět vyměňovali. Povídání s Karlem Hvížďalou mě bavilo. Dal její rukopis přečíst Milanu Kunderovi a on to označil za nádherný a bohatý rozhovor.
Jste s Milanem Kunderou v kontaktu?
Stýkali jsme se už před sovětskou okupací a řekl bych, že je mezi námi takový neviditelný duchovní most. I když jsme se viděli naposled v osmdesátých letech ve Filadelfii. Trošku se izoluje od světa, chce především psát. Před týdnem jsme se spolu bavili asi hodinu po telefonu a já mu říkal, jaká je tady zvláštní inspirativní atmosféra. Je škoda, že tady není.
Hádám, že jste ho nepřesvědčil…
Lidé ho tady mají rádi. Bez přehánění, je to v současnosti nejlepší český spisovatel, jako byl ve své době třeba Čapek, Vančura. Úžasný talent.
Vaše dcera Eva, mimo jiné také spisovatelka, která žije ve Švýcarsku, o vás natáčí film. Kdy ho můžeme vidět?
Tak v březnu. Dcera sesbírala komentáře Havla, Svěráka nebo Gotta, ale nechce mi film ukázat dřív, než bude úplně hotový. Jsem na něj zvědavý. Teď se to trošku zdržuje, protože střihač pan Brožek zároveň stříhá film Václava Havla. Ale ukázkové CD, zkrácená pracovní verze, se bude teď rozdávat v Číně, v čínském překladu.
O vás se říká, že jste veselá kopa, ale píšete pořád o smutný věcech. Dá se to vyložit jako rozpolcenost?
Každý píše o tom, co má pod kůží. Mě zajímá, jak se lidé chovají pod tlakem, v mezních situacích totiž leckdo překvapí. Člověk, který působí dojmem padavky, se projeví odvážně a naopak. To téma jsem stále nevyčerpal. Mám v hlavě věci, které bych ještě strašně rád napsal. Víte, na besedách zjišťuju, že moje knížky čtou hlavně mladí lidé. To je potěšující.
Napadá mě ještě jeden příklad určitého rozporu – jste obdivovatelem žen a přitom jste život prožil s jedinou.
O některých věcech by džentlmen neměl mluvit. Japonci mají přísloví, že nevěra je možná, ale rodina je svatá. Příroda přikazuje muži, aby měl co nejvíc potomků a mravnost či civilizace by ho měla přimět, aby se o děti staral a vychovával je. Ale šedá je každá teorie. Ženy jsou pro mě tajemství, do kterého jsem ani ve svých letech úplně nepronikl.
Už to vzdáváte?
To ne. Snažím se pořád. Například zrovna dnes v noci jsem přišel na definici lásky: Sex je poezie těla a láska je poezie duše.
A jakpak s tímto poznatkem naložíte?
Ještě musím vymyslet příměr na most mezi nimi. Hned ráno jsem si to zapsal a určitě to v nějaké knížce zúročím. Asi v Ditě Saxové. Občas doplňuju některé starší příběhy o to, co myslím, že jim chybí. Knížku totiž začínám mít rád, až když dosáhnu svého stropu. Až když vím, že jsem do ní dal všechno, co jsem mohl.
