Na sraz do restaurace v Plané nad Lužnicí přišla Simona Broukalová z posilovny. S redaktorem se přivítala stiskem ruky, ve kterém byla spousta energie. A k povídání si objednala svůj nejoblíbenější nápoj. Pivo.
Už vám někdo řekl, že máte pevný stisk?
Ano, moje kamarádka. Podle ní jsem člověk do divočiny a přežiju všechno.
Kdy jste zjistila, že máte ráda dobrodružství?
Před patnácti lety. To jsem byla v Julských Alpách ve Slovinsku. Ale skutečné dobrodružství přišlo, když mě kolegyně z práce přemluvila, abychom jely do Afriky. Moc se mi nechtělo, ale majitel cestovní kanceláře mě stačil přemluvit dvěma větami. „Afriku miluješ, nebo ji nenávidíš,“ řekl tenkrát. Naskočila mi husí kůže a věděla jsem, že musím jet a tenhle pocit poznat.
Měla jste na to peníze?
Lidé si půjčují na auta, já na cesty. Peníze budou a my nebudeme, to je bohužel moje celoživotní heslo. Pořád splácím nějaké dluhy z cestování. Ale tenhle rok se jich chci zbavit.
Jaké byly vaše první dojmy z Afriky?
Afrika je zemí kontrastů. Moderní města i neuvěřitelná chudoba. Přesto má v sobě kouzlo. Člověk si uvědomí, že k životu nepotřebuje mnoho, a zároveň si váží toho, co má. Například v etiopské poušti mi na umytí i vyprání věcí stačily dva litry vody. V Africe jsem chtěla vidět hlavně zvířata ve volné přírodě. Reál je trochu jiný. Takže není nic neobvyklého, když u jednoho lva stojí deset džípů. Na druhou stranu vidět běžící stádo antilop, žiraf, hostinu lvů na zdechlém slonovi nebo je slyšet v noci přímo za stanem. To jsou chvilky, pro které stojí do Afriky jet.
Nezapomněla jste při tom na domov?
Úplně jsem ztratila pojem o čase. Vzpomněla jsem si jen proto, že Afriku nevidí také moji blízcí. Když stojíte na kráteru Ngorongoro, to má obrovskou atmosféru.
Proto jste začala fotit?
Přesně. Když se vrátím, chci se o zážitky z cest podělit. Mám ale jen obyčejný foťák, nejsem žádný profesionál.
Co je u fotky důležité?
Zachytit zvířata ve volné přírodě, pocity štěstí nebo i smutku u domorodců. Na to máte jen zlomek vteřiny. Musíte vycítit okamžik a fotit, jinak vám ta chvíle uteče.
Jste pořád ve střehu? Připravená fotit?
Ano, ale trochu se stydím fotit domorodce. Je to, jako kdyby do Plané přijel autobus černochů a fotili nás na dvorku. Abyste dokázal zachytit atmosféru nebo emoce, musíte být nenápadný a připravený reagovat. To se mi podařilo u dívky v městečku Bati na velbloudím trhu v Etiopii. Když se na ni dívám, čtu z jejích očích smutek.
Afričtí domorodci vám hodně leží na srdci?
Za vidinou bohatství odchází do velkých měst, kde samozřejmě není práce a na předměstích tak vznikají „slumy“, kde je čeká špína, nemoci a drogy. Masajové jsou sice nomádi, ale také už ztrácí svoji přirozenost. Afričané si myslí, že všichni turisté oplývají penězi. „Co sem jezdíš, když nemáš,“ uslyšíte, když jim nedáte žádné peníze. Když se ale vydáte dál, najdete určitě vesničky, kde si dál žijí poklidným životem. Jako se nám třeba podařilo navštívit vesničku Himbů v Namibii.
Kolikrát už jste byla v Africe?
Třikrát. I podruhé to bylo s cestovní kanceláří, ale to jsme najezdili za měsíc osm tisíc kilometrů. Byl to spíš boj s časem. Tenkrát mi ještě ke všemu batoh přišel na letiště o dva dny později. Naštěstí foťák a léky jsem měla u sebe. Nic víc nepotřebujete. Jen spacák mi chyběl. Spala jsem v jednom s průvodcem. Neznali jsme se, takže trochu drama. Naposledy jsem do Afriky vyrazila v roce 2007 s klubem táborských turistů.
V čem byla poslední cesta jiná?
Hodně jsem ušetřila. Táborští turisté jezdí do celého světa a mají s levným cestováním zkušenosti. Měsíční cesta po Etiopii i s africkými průvodci mě vyšla skoro čtyřikrát levněji než s cestovní kanceláří.
Dá se na průvodce v Africe spolehnout?
Nic pro ně není problém. Pak ale zjistíte, že třeba neumí zapnout u džípu náhon na čtyři kola. Jednou se autem zahrabali a zůstali v poušti. Ale měli z toho srandu. Nic neřeší, všechno prý nějak dopadne.
Máte ráda pivo. Mají ho i v Africe?
Mají výborné pivo, ale místní na něj nemají. Pijí proto banánové pivo. To se nedá pozřít.
Plánujete další cestu?
Na podzim mám jet s klubem turistů do Tibetu. Chci si koupit lepší foťák a hlavně pozorovat práci Jiřího Habarta, který nás povede. Ráda bych v budoucnu cestovala na vlastní pěst. Ale mojí zemí je pořád Afrika. Asi jsem tam musela někdy žít. Jak říkal ten majitel cestovky, tady vláčím své tělo, ale duší jsem pořád v Africe.
Sáhla jste si už někdy na cestách na dno svých sil?
Jednou v Norsku jsme šli dlouho pustinou. Nebylo pomalu co jíst. Kamarádce vypadl ze stanu lískový oříšek a já se po něm vrhla. Teď se musím smát. Byl to zvířecí bobek. Na cestách opravdu poznáte sebe i druhé.
