Strakonický dýdžej a lovec autogramů František Mareš má spadeno na celebrity. Nutí je, aby se mu upsaly, vyfotily se s ním a věnovaly mu nějaké motto. Poslední osobnosti je na stopě až v pravěku. Tedy ve filmu Cesta do pravěku. Jeho hlavní hrdinové Vladimír Bejval, Petr Herrmann, Josef Lukáš a Zdeněk Husták se spolu loni sešli po pětapadesáti letech na festivalu filmů pro děti ve Zlíně. „Šestého prosince jsem získal podpis Josefa Lukáše, druhý ze čtyřky mi podpis přislíbil a po adresách zbylých pátrám,“ říká padesátiletý Mareš. První a nejváženější celebritou byl v roce 1974 Karel Gott. Následovali například Petr Nárožný, Luděk Sobota, Antonín Panenka nebo spisovatel Jaroslav Foglar.
Vydával se za nosiče kufrů
„Za těch několik desítek let jsem zjistil, že obrovskou pokoru k fanouškům má a nejvstřícnější k lovcům autogramů je Karel Gott. A řekl mi i proč,“ hodnotí sběratel.
V pětašedesátém byl prý Gott jako začínající zpěvák na koncertě Luise Armstronga v pražské Lucerně. Po vystoupení čekala na krále jazzu celá řada „potentátů“, ale on jim řekl: Pánové, nezlobte se, ale jsou tu mí fanoušci. A nevrátil se k nim, dokud se poslednímu z davu čekajících nepodepsal. To na Gotta silně zapůsobilo.
Ve své sbírce má držitele Zlatého slavíka celkem třikrát. Ne, že by sbíral podpisy hvězd masově. Ale chtěl od něj získat nějaké moudro.
K populárnímu zpěvákovi se vždycky dostával obtížně. Poprvé to bylo, když ve Strakonicích natáčeli film Hvězda padá vzhůru, podruhé při natáčení Skopičin.
„Ochranka Novy do zákulisí nikoho nepouštěla. Zkoušel jsem se tam prodrat celých devět hodin. Když už jsem ztrácel naději, objevil se kosmonaut Vladimír Remek, který v pořadu vystupoval až ke konci. Měl kufr popsaný azbukou a ptal se mě, kde je VIP zóna. Využil jsem situace, popadl jeho kufr a řekl, že ho tam dovedu,“ líčí Mareš.
Ve vleku Remka, který rozdával štábu bonbony, jichž měl plný kufr, se dostal až ke Gottovi. Ten mu podepsal, co chtěl, dokonce zavolal šéfa ochranky, který z přítomnosti vetřelce viditelně zuřil, aby je spolu vyfotil.
„Nesnáším motta ani kréda. To se radši čtyřicetkrát podepíšu, řekl mi Gott. To dodržel i později při našem třetím setkání v Praze,“ poznamenává Mareš.
Lovcem slavných se stal ve třinácti letech, kdy ho rodiče vzali na Liberecké výstavní trhy. Tam se na koncertech střídala řada umělců jako Pavel Liška, Helena Vondráčková, Josef Laufer nebo skupina Plavci.
Do památníků si začal fotografie a podpisy řadit kolem roku 1974. V současné době už přesáhl hranici čtrnácti set autogramů.
Hašek před fanoušky raději utekl
Překvapuje ho, jak média dokáží zkreslit obraz některých populárních lidí, například Heleny Vondráčkové. Od jiných si zas hodně sliboval, ale na setkání nerad vzpomíná. Na bratry Nedvědy nebo na Dalibora Jandu. Nesedlo mu jejich povýšenecké chování. K fanouškům nebývá vstřícná ani Jiřina Jirásková.
Zklamal ho i hokejový brankář Dominik Hašek, který měl na píseckém zimním stadionu nějaké soustředění s dorostem.
„Čekal jsem na něj po tréninku. Já a dva malí synové zaměstnanců v dresech a s hokejkami. Když nás uviděl, vrazil do lítaček, proběhl mezi námi, skočil do auta a odjel. Kluci začali brečet, že jim idol nevěnoval ani vteřinu,“ líčí Mareš občasné nezdary. Jeho podpis mu pak sehnal známý, který letěl do Kanady.
Pravým opakem bylo setkání s hercem Rudolfem Jelínkem, který hrál kapitána Hradce v Majoru Zemanovi. Byl tak potěšený ze žádosti o podpis, že pozval lovce podpisů na večeři.
Vyprávěl, jak se potkal s Claudií Cardinalovou na festivalu v Cannes, jak točil dobrodružné filmy. V šedesátých letech byl jedním z nejobsazovanějších herců. V devadesátých letech už se v televizi neobjevoval.
Mareš má rád malíře. Číslem jedna byl pro něj Kája Saudek. Jako kluk obdivoval jeho komiksy. Až tak, že si sehnal Saudkovu adresu a psal si s ním. Po létech se z nich stali přátelé.
„Na obálky dopisů mi maloval motorky, protože jsem pracoval ve zbrojovce. Navštěvovali jsme se, dělal pro mě i obaly na desky pro hudební skupiny. Vždycky měl minimálně pět návrhů. Když jsem si vybral, ostatní roztrhal a řekl, že originál je jen jeden,“ vzpomíná sběratel.
Když se ženil, daroval mu Saudek svatebním darem portrét. Patrně jako jedinému z lidí, kteří se ničím neproslavili. Přáteli zůstali až do malířovy smrti.
Do noty si kápl také s milovníky psů. S Vlastimilem Brodským si mohl o jezevčících vykládat hodiny. O Hugovi říkával, že je to nadčlověk a v peněžence nosil jeho fotku a vizitku.
Politici do Marešovy sbírky nesmějí. Jedinou výjimku mají prezidenti. „Měl jsem možnost strávit půl hodiny s Václavem Klausem. Bavil se nad citáty v mém albu. Některé dokonce zkritizoval. Když jsem chtěl něco získat od něj, přibyl na prázdné stránce jen datum a podpis. Povídám mu: vy tady komentujete, kdo co napsal, a když můžete něco přidat, tak nic. Nechci dopadnout jako můj předchůdce s jeho citátem o lásce a pravdě,“ vysvětlil mi Klaus.
Světových celebrit má Mareš jen několik. Například legendárního amerického zpěváka, bouřliváka a osobního přítele Václava Neckáře Deana Reeda. Přezdívali mu Rudý Elvis a v roce 1973 emigroval z USA do východního Německa. Podpis získal při jeho koncertu ve Strakonicích.
Jako zpěvák hodně vystupoval a natáčel desky i v někdejším Československu. Zahynul předčasně v roce 1986 při koupání v jednom z berlínských jezer. Nikdo neví, jestli šlo o vraždu, nehodu nebo přirozenou smrt.
Diskžokej Mareš loví při jakýchkoliv příležitostech. Sleduje média. Kdy a kde vystupuje nějaký známý člověk. Upřednostňuje osobní kontakt před dopisním nebo před sháněním na burzách a aukcích.
„Jak má člověk věřit, že podpisy jsou pravé, když se kdysi psalo o ABBĚ, že na vyřizování žádostí o podpis od statisíců fanoušků měla sekretářku s natrénovanými podpisy?“ diví se. Dalším příkladem je „zaručený“ podpis Marylin Monroe centrofixem, když v její době ještě tato písátka neexistovala.
Některé podpisy vyžadovaly neskutečné úsilí. Se spisovatelem Jaroslavem Foglarem domluvil za totality roku 1988 pod hlavičkou svazu mládeže besedu. Byla to od devětašedesátého roku po Plzni druhá, nikde jinde autor třicítky knih pro mládež nevystoupil. Do kulturního domu se vtěsnalo osm stovek lidí. Kdyby nepřišla revoluce, měli by s tím problémy všichni organizátoři.
O Janě Brejchové dlouho snil. Její podpis si musel vykoupit až soutěží v televizním Videostopu. Tam se také seznámil s tehdejší moderátorskou hvězdou Janem Rosákem. Přes něj se dostal do přízně fotbalového týmu populárních osobností Amfory. S tou si i zahrál.
Sní o podpisu od Paula McCartneyho
Nejdéle čekal na podpis Zdeňka Svěráka. Deset let chodil na všechna strakonická i písecká představení divadla Járy Cimrmana, ale pokaždé ho v roli někdo střídal.
Ve sbírce mu stále pár osobností schází. Z českých například Jiřina Bohdalová, Jaromír Hanzlík nebo Limonádový Joe Karel Fiala. Toho už shání patnáct let.
„Nikdy do Strakonic nepřijel. Mockrát jsem mu psal, ale neodpověděl. A čas je proti mně, protože představiteli Limonádníka je pětaosmdesát let,“ zdůrazňuje.
Z marných pokusů usuzuje, že největšími nepřáteli lovců autogramů jsou vrátní v divadlech, kteří házejí dopisy od fanoušků do koše.
Ke spokojenosti Františku Marešovi scházejí Beatles. Ví o nich všechno, sbírá a vystřihuje si, co kdo o nich kdy napsal. Má všechny jejich nahrávky, ale žádný podpis. „Rád bych měl aspoň jednoho z nich. Paula McCartneyho,“ přeje si.
Moudra, která napsaly celebrity
Josef Somr, herec: Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby se dožil. Ono se s ním totiž nedá nic jiného dělat! (citát Jana Wericha).
Jiří Krytinář, herec: Když nemám červenou, maluju modrou. (citát Pabla Piccasa). To znamená, že vždy existuje východisko z jakékoliv šlamastyky.
Václav Hudeček, houslový virtuos: Raduj se z toho, co máš a netrap se kvůli tomu, co nemáš.
Michal Malátný, zpěvák Chinaski: Pravdu má ten, kdo má mikrofon.
Petr Brukner, herec Divadla Járy Cimrmana: Pravda je někdy pěkná nuda, mám rád i veselou lež.
Jana Paulová, herečka: Ať jim dáš, nebo ne, stejně tě pomluvěj.
Josef Fousek, spisovatel a humorista: Je smutné vzpomínat na to, co se nestalo.
Jan Hrušínský, herec: Jen z dálky a výšky zdají se hřbitovy zahradami.
Oldřich Říha, frontman skupiny Katapult: Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde.
Ladislav Smoljak, režisér, scenárista, herec Divadla Járy Cimrmana: Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá.
Marie Rottrová, zpěvačka: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Martin Doktor, kanoista: Když nemůžeš, tak přidej.
DJ František Mareš: Jsem skromný, spokojím se s tím nejlepším.
