Místo brambor má na své farmě v Jivně v řádcích miliony žížal. Požírají kal z čističek odpadních vod, vytvářejí kvalitní humus nebo si je kupují rybáři, aby je navlékli na háček. Václav Fuchs tak zabil tři mouchy jednou žížalou.
„Ty dovozové jsou staré a někdy i ošklivé. Dodávka často vázne. Kdyby je tak někdo choval v Čechách,“ stěžovali si dvaapadesátiletému Fuchsovi prodavači rybářských potřeb. Dodával jim krmení pro ryby, na jehož výrobu si založil firmu.
„Když si stýskali v řadě prodejen, rozhodl jsem se s chovem začít sám,“ vypráví o impulsech, které ho nakonec dovedly k dnešnímu prvenství na českém trhu se žížalami.
Z Holandska před deseti lety přivezl prvních sto kilogramů kluzkých tvorů. Neměl to jednoduché, bojoval hlavně s nedostatkem informací. „Na celém světě neexistuje knížka o správné výživě. Ani v Americe, kde jsou s jejich chovem nejdál. Každý si své tajemství chrání jako know–how,“ vzpomíná Fuchs na krušné začátky.
Dařit se mu začalo až po pěti letech. Dnes žížalí baron dokáže vyprodukovat dvacet milionů žížal za rok.
Jedna stojí korunu
Podobně jako jezdí studenti sbírat jahody do Anglie, do Jivna jezdí „sklízet“ žížaly. „Sbíráme je podle odbytu. Nejsilnější je v létě. Část rozvážíme, část dáváme po patnácti kusech do krabiček, ve kterých bez strádání vydrží tři měsíce,“ popisuje Fuchs. Krabička s návnadou stojí patnáct korun.
Na farmě žijí žížaly venku i pod střechou. Uvnitř bývalého prasečáku jsou pětipatrové regály se substrátem. Podobně jako v žampionárně. Vnitřní sklizeň je určená hlavně pro rybáře, kteří chtějí vyrazit na lov brzy zjara, když je půda ještě zamrzlá.
Většinu žížal má ale Fuchs pod širým nebem. Na hektarovém pozemku kolem farmy. Pojídají odpadní kaly z čističek vod. Od začátku letošního roku odebírají zhruba půlku produkce z čističky v Českém Krumlově.
Fuchs ví o svých beznohých miláčcích úplně všechno. Také to, kde mají hlavu. „Dospělá žížala má hlavu na tom konci, který je blíž k opasku,“ vysvětluje. Jak ale chutná, neví. Po obědě z kroužkovců nikdy nezatoužil.
„Žížaly jsou v řádcích, kde mají žrádlo, podobně jako brambory. Když vidíme, že už nemají co jíst, nasypeme krmení vedle. Ony tam přelezou, a my sklidíme kvalitní biohumus. Ten prodáváme do zahradnictví,“ líčí farmář.
Kromě dvanácticentimetrové Dendrobeny Venety, jak se u rybářů nejoblíbenější druh jmenuje, začal Fuchs chovat i bílé červy. Aby je nakrmil, vykupuje pro ně odpadové maso, čímž zaplnil další díru na trhu.
„Červy mlsají zvířátka v zoo, ale slouží také v medicíně. Dokáží zlikvidovat hnis v ráně, která se potom rychle zahojí,“ říká Fuchs, který do měsíce otevře druhou farmu nad Kamenným Újezdem.
