Jeho zálibou je focení a silné motorky. Ve volném čase objíždí polský kněz Marek Donnerstag krajinu v černé přilbě a na černém motocyklu BMW 1200 GT. V kanceláři na děkanství v Týně nad Vltavou, kde jsme se při rozhovoru sešli, visí obraz papeže Benedikta XVI., na starožitném psacím stole leží svazek dokumentů. Po farní zahradě pobíhá mohutný psí kříženec. Chce házet pískací míček. „Říkám mu Vltavotýnský pes farský,“ říká docela dobrou češtinou Donnerstag, který se právě vrátil z ranní bohoslužby.
Z oken se díváte k nedaleké temelínské elektrárně. Jak jste si na ni zvykl?
Mám dobrou spolupráci s nadací ČEZ. Připravujeme s její pomocí a městem na září pověšení zvonu na věži kostela svatého Jakuba v Týně, na jehož výrobu přispěla půl milionem korun. Od války tu chyběl. Peníze dává ČEZ také na údržbu kostela ve Křtěnově před elektrárnou, kde se ale už pravidelné bohoslužby nekonají. Jenom na svatého Prokopa, kdy se v něm scházejí lidé z bývalých vesnic kolem elektrárny. Kostel patří pod mou farnost.
Jak se stane, že mladý polský kněz odejde sloužit do Česka?
Bylo to přání mého biskupa. V roce 1993 jsem byl vysvěcený na kněze a čtyři další roky jsem působil ve farnosti katovické diecéze, odkud odešli moji předchůdci také do Čech. Jsem tedy půjčený, smlouvy máme vždy na pět let. Už dvakrát mi ji prodloužili. V roce 1998 jsem přišel do Volyně na Strakonicku na tříměsíční jazykový kurz. Po třech měsících jsem přešel do Budějovic, kde jsem čtyři a půl roku dělal mimo jiné kaplana v katedrále, administrátora v Hosíně. Sedm let jsem také učil na biskupském gymnáziu.
Znamená to, že u nás je stále nedostatek kněží?
Určitě. Letos bude mít českobudějovická diecéze jen jednoho novokněze. Je z mé farnosti, ze Zvěrkovic. Jakmile někdo z nás onemocní nebo zemře, nemá biskup náhradu.
Je stejná situace i v Polsku?
Když jsem nastoupil do prvního ročníku bohoslovecké fakulty, bylo nás devětašedesát. Tady v Čechách je pro pět diecézí dvacet studentů. Liší se i poměr věřících ve farnostech.
Cítíte úbytek věřících i v Týně?
V Polsku chodí pravidelně do kostela tak třicet až čtyřicet procent lidí. Já mám v kostele v Týně pravidelně dvě stě až dvě stě padesát lidí, což jsou tak dvě a půl procenta obyvatel města. Mám ale i farnost v Zálší, kde chodí do kostela patnáct procent lidí. Raduji se z toho, že sem chodí hodně mladých, rodiny s dětmi. V sobotu jsme měli brigádu v kostele, protože nás čeká slavnost biřmování a přišlo pomáhat kolem třiceti lidí. Nejde ale stavět službu jen na počtu lidí v kostele, ale také na dobrých kontaktech, a to se mi tady daří. S místními spolky, se starostou. Třeba i se spolkem válečných veteránů.
Válka a víra jsou silné momenty života Poláků. Jak prožíváte poslední události ve své vlasti?
Týden před pohřbem obětí leteckého neštěstí jsem byl v Polsku, jinak celé události sleduji jen v televizi.
Pozorovatelé tvrdí, že tragédie vnesla mezi Poláky a Rusy usmíření, Rusové poprvé ukázali světu dokumenty o Katyni.
Myslím, že do usmíření je ještě daleko, ale to, že se vraždy tisíců polských vojáků před sedmdesáti lety začaly konečně řešit, je obrovský pokrok. Když jsem viděl, jak polský i ruský premiér spolupracovali, projevy soustrasti z druhé strany, mám pocit, že to vztahům obou zemí pomůže. I když byly vždy napjaté. Mimořádná byla i solidarita obyčejných lidí.
Napjaté byly u nás i vztahy mezi Čechy a Němci.
To jsou všechno záležitosti pro usmíření na dobu několika generací. Vím o místních problémech i ze svých cest na motorce. Když mám dovolenou, objíždím své krajany faráře. Čechy jsou zajímavé. Znám Šumavu, kde žili Němci. Nemám ale z těch míst pocit smutku. Jsem rád, že se tam uchovala krásná příroda. Je otázka času, kdy se prázdná místa znovu zabydlí. Větší problém jsou nevyřešené lidské vztahy. I přes snahu tam nenastalo ještě všude usmíření a odpuštění. Tu křivdu cítím.
Jak vás vnímají farníci jako motorkáře?
Zvykli si na to, i když mají stále obavy a nabádají mě, abych jezdil opatrně, což dělám. Jsou to jen pomalé pohodové jízdy. Lidi mají strach, protože můj předchůdce zemřel při autonehodě. Proto jim to každé jaro, když poprvé vyjíždím, oznámím a poprosím je, aby se za mě modlili. Někdy se jen toulám pěšky po okolí se psem a foťákem.
Za tři roky vám končí další pětiletá smlouva o výpomoci. Chcete ji prodloužit?
Určitě. I když mám duši stále polskou, jsem tu doma. Je tady krásně a pořád se mám na co těšit. Začátkem června bude v našem kostele slavit sedm dětí své první přijímání, pátého června je v budějovickém Růženeckém kostele svěcení našeho novokněze, v neděli 16. května máme slavnost biřmování. Zajímavé práce je hodně.
