„Ahoj!“ stylově mě zdraví vodáci z Pražského klubu dračích lodí. Přicházím do jejich domácího prostředí na Císařské louce, abych na vlastní kůži otestoval, jak trénují.
„Magii bubnem doprovázené souhry pádel podléhá skoro každý, kdo si k nám přijde dragonboating vyzkoušet,“ stojí na klubovém webu. Zní to lákavě, tak vzhůru (nebo spíš dolů) na Vltavu.
„Jedna parta už je v lodi na vodě,“ hlásí cestou k řece předseda klubu Martin Konečný. Právě on byl v roce 1997 u dračích počátků v Česku a v jeho tváři je vidět nadšení pro tenhle sport.
Nováčci jen ve čtvrtek
„Trénink s touhle skupinou musím zvládnout levou zadní,“ říkám si při pohledu na ostatní členy družstva. Jsou mezi nimi ženy středního věku i nesportovně vypadající muži.
„Při amatérských závodech musí být v devatenáctičlenné posádce aspoň šest žen,“ vysvětluje Konečný. Na tréninku tuto podmínku nesplňujeme, ale taky je nás dohromady jenom sedmnáct.
„Normálně bereme nováčky jenom na čtvrteční trénink, ty jsi výjimka,“ oznamuje mi Konečný. Aspoň je nás lichý počet a jeden může kormidlovat.
„Bubeníka nepotřebujeme, o tempo se postará Jožo. To je takový vedoucí tréninku, oficiálně se jmenuje Jozef Borčin,“ vykládá Konečný. Snášíme loď k molu a ve dvojicích si do ní sedáme.
„Na kterou stranu chceš?“ ptá se mě Vladimír Lacko. Snažím se vzpomenout si na léto, kdy jsem naposled pádloval. „Radši doprava,“ odpovídám, aniž bych tušil, že tam stejně dlouho nevydržím.
Nesplněný sen
Při nástupu do lodě si vzpomínám na nedávný sen. „Musím vás varovat. O víkendu se mi zdálo, že kvůli mně skončíme všichni těsně před cílem ve vodě,“ hlásím ze zadního sedátka.
Můj soused je, stejně jako ostatní, v klidu. „Na tomhle místě loď moc neovlivníš,“ ujišťuje mě Lacko. Dvanáct a půl metru dlouhé plavidlo váží čtvrt tuny, i s námi zhruba tunu a půl.
„Starej se hlavně o sebe a tempo. Před zanořením pádla se předkloň a zabírej zády. Levou ruku vykloň nad vodu, pravou dělej pohyby a snaž se ani jednu z nich moc nepokrčovat,“ dává mi Lacko pokyny.
A už vyrážíme. „Hop, hop!“ zařve Borčin, který sedí vepředu. Pádlujeme v jeho rytmu. „Na rozjetí dračí lodi je asi potřeba vysoké tempo,“ uvažuju při frekvenci šedesáti záběrů za minutu.
Míříme ze Smíchova šikmo směrem k Vyšehradu, ale i dál od břehu zabíráme každou vteřinu. „Tady končí veškerá legrace,“ uvědomuju si. Smích je rázem v nedohlednu.
Výměna stran
„Třikrát dvanáct minut,“ běží mi hlavou Borčinova slova o průběhu tréninku, která jsem zaslechl u loděnice. Tehdy mě příliš nevzrušovala, ale najednou mi připadají jako nejhorší vtip, jaký jsem kdy slyšel.
„Když to vydrží o generaci starší lidé, musím taky makat,“ přesvědčuju sám sebe při tupém pohledu do zad přede mnou sedícího pána v letech. Zkouším zabírat volně, ale je to… na draka.
„Kéž bych se za chvíli zase vzbudil,“ napadá mě. Ani nemám sílu, abych se té nesmyslné představě aspoň zasmál, a tak prostě jenom dál kopíruju pohyby pádla kmitajícího necelý metr před mým těžknoucím nástrojem.
„Přestávka!“ slyším pokyn a divím se, jak rychle utekla úvodní dvanáctiminutovka. Vzápětí se dozvídám, že to bylo jenom šestiminutové zahřátí.
„Můžeme si vyměnit strany?“ žádám Lacka. Bolí mě záda a při představě dvojnásobného úseku se stejným pohybem protestují i ruce.
„Jasně,“ odvětí Lacko. Pár minut si odpočineme. „To nejhorší máme před sebou,“ poznamenávám v duchu. Ještě se podívám na Vyšehrad, což jsem cestou nestihl, a už zase dřeme.
„Hop, hop,“ volá Borčin. Já bych nejradši zbaběle vyskočil z lodi. „Máme moc vysoké tempo, nestíháme pořádně zabrat,“ konstatuje klidným hlasem Lacko, zatímco mě už zase bolí záda.
Jedeme rychlostí přibližně dvanáct kilometrů za hodinu. „Zaber, ještě minutu, hop, hop,“ řve Borčin a já si připadám jako v dračím doupěti.
Z dalších dvou dvanáctiminutovek si kromě výměny míst skoro nic nepamatuju. „Na vyčištění hlavy to není špatné,“ uznávám po náročném výkonu a obdivuju starší parťáky.
