Maledivy skoro zadarmo

Maledivy

Maledivy Zdroj: Profimedia.cz

Je to lákavá představa: uniknout zimě a temnotě a vyhřívat se na Maledivách. Vyhlášené luxusní resorty rovníkových ostrovů s bílými plážemi v Indickém oceánu jsou však pro většinu z nás finančně nedosažitelné. My jsme se ale vydali do tropické republiky za obyčejnými domorodci.

Při příletu do Malé, hlavního města Malediv, jsme široko daleko jedinými návštěvníky, které tady nevyhlíží sluha s cedulí s hostovým jménem. Zatímco se zmateně rozhlížíme, nesměle k nám přikročí drobný mužík a šeptem se optá:

„Vítejte na Maledivách, paní. Který resort hledáte?“

„Ehm, víte, my nehledáme resort. My hledáme cestu na rybářský ostrov Ukulhas.“

„Tudy, paní. Trajekt vám jede každou chvíli,“ ukázal ten mužík palcem za svá záda, aniž se otočil, a víc se o nás nestaral.

Na „naší“ pláži

Neuvěřitelně modré moře, vyhřátá voda, koráli rozkvetlí jako v nasvíceném akváriu -tyhle poklady jsou naštěstí stejné pro hosty luxusních resortů i domorodých ostrůvků. Korálové laguny okolo maledivských atolů slušně uživí místní třísettisícovou populaci a stále ještě zbývají ceněné ryby na export, byť už to není tak slavné jako dřív.

„Máme tu skvělé tuňáky,“ chlubí se náš domácí Hussain. Udiveně se ptám, kde jsou, protože v ostrovní hospodě jsem dostala tuňáka konzervovaného, a on bezelstně opáčí: „No přece u vás, v Evropě! Vykupujete jich od nás tuny po dvou dolarech za kilo.“ Je to tatáž ryba, za kterou v českém obchodě chtějí zhruba osm set korun (čtyřicet dolarů) za kilo… Jistě, něco stojí doprava, něco skladování, něco musejí vydělat obchodníci.

Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že by si tihle chlapi, kteří po nocích vyplouvají na moře se svými skromnými bárkami, zasloužili aspoň trochu lepší lodě.

„Rybářství se učíme už ve škole stejně jako angličtinu, zeměpis a další předměty,“ chlubí se na pláži plynně anglicky hovořící asi tak desetiletí školáci, kteří zrovna mají prázdniny, a tak hned vedle našich slunečníků stahují z kůže za pomoci klacků a ostrých lastur ulovené chobotnice. Kromě místních kluků tu nikdo jiný není, bělostnou pláž máme celou pro sebe. I když vlastně ano, ještě tu bzučí a koušou neodbytní komáři, ale to je nezbytná daň za hustou vegetaci, a tedy spoustu osvěžujícího stínu uprostřed oceánu.

Jak se žije v Ukulhasu

Uličky pod košatými palmami jsou trvalým domovem devíti stovek lidí. Už na první pohled převažují ženy nad muži a mladí (hlavně děti) nad obyvateli středního věku. Stojí tu více či méně slušné zděné domy s často výrazně barevnými omítkami a jedním překvapivým, takřka univerzálním detailem: zpravidla jim chybějí okna. Jsou to prostě jen zdi a dveře. Snad i proto mají vlastně pořád otevřeno, a tak je vidět, že jen v málokterém domě chybí obrovská plazmová televize, která hraje dnem i nocí.

Takhle to vypadá na ostrovech s luxusními resorty: pobřeží lemují vodní vily, postavené na kůlech v moři.Takhle to vypadá na ostrovech s luxusními resorty: pobřeží lemují vodní vily, postavené na kůlech v moři. | archiv autorky

Skoro máte dojem, že se maledivský životní standard zase tak moc neliší od toho našeho. V některých domech mají i pračku, voda lidem teče obvykle z kohoutku díky podzemním vrtům - oficiálně sice není pitná, ale ověřili jsme si, že čistit si v ní zuby je pro trávicí soustavu nás Evropanů daleko bezpečnější než například v tříhvězdičkovém hotelu v masově navštěvovaném Egyptě.

Nejmodernější budova

Na ostrově Ukulhas, což je placka o rozloze kilometr krát 200 metrů položená sotva dva metry nad mořem, mají i polikliniku se sanitkou (což je vedle desítek motocyklů jediné auto na celém ostrově), naftovou elektrárnu, která vrčí 24 hodin denně, mobilní a internetový vysílač, čtyři mešity, malý hřbitov, dvě hospody a na 900 obyvatel neuvěřitelných 10 obchodů. Jak se všechny uživí, je pro nás sice záhada, zvlášť když k jídlu tam kromě sušenek a pár dalších balených propriet vlastně nic nekoupíte, ale zákazníka si předcházejí, jak jen můžou. Kdykoli jsme šli koupit balenou vodu, zásadně trvali na tom, že nám láhve dovezou na motorce až k posteli, abychom je v rovníkovém hicu nemuseli nosit.

Nejmodernější stavbou na ostrově nebyl dům nějakého místního bosse, nebyl to ani nový penzion s pouhými třemi pokoji, kde nás rybáři ubytovali za 50 dolarů na noc i s teplou sprchou, klimatizací a pekelně ostrou rybí snídaní. Dokonce ani mešity nepůsobily nejhonosněji.

Hlavním lákadlem Malediv je kromě malebných pláží bohatý podmořský život.Hlavním lákadlem Malediv je kromě malebných pláží bohatý podmořský život. | Profimedia.cz

Největší dojem na nás udělala zdejší škola. Obrovský areál plný učeben, jimž dominuje slušně vybavená počítačová laboratoř, zahrnuje základní i mateřskou školu. V době naší návštěvy zrovna probíhá cosi jako výroční slavnost: slavnostně ustrojení caparti dostávají na závěr školního roku jakési „diplomy“ a balíčky sladkostí.

Ke škole patří i rozlehlé dětské hřiště s moderními prolézačkami, které by téhle skromné rybářské komunitě mohlo závidět leckteré západoevropské sídlo. Hřiště jsou vůbec na Maledivách všude - nejen dětská, ale hlavně fotbalová. Jistě, trávníky za nic nestojí, je to vlastně jen udusaný korálový písek, sem tam prorůstající jakýmisi zelenými výhonky, ale bez fotbalu místní zjevně nemohou být. Večer co večer krátce před setměním, jakmile opadne největší sluneční žár, kopou kluci neúnavně na bránu, načež se přesunou k oněm plazmovým obrazovkám, na nichž hluboko do noci, dokud nevyplují nad ránem na ryby, hltají záběry z anglické Premier League či jiné slovutné fotbalové ligy.

Turistická novinka

Domorodé ostrovy Malediv jsou vlastně turistická novinka. Většina dovolenkářů zná jen drahé resorty, kde vám za astronomické ceny nalijí i alkohol a kde se nocuje za nejméně 500, ale i 5000 či ještě více dolarů za noc v bungalovech se skleněnou podlahou na dřevěných pilotech nad mořem. Teprve před pár lety přinesla změna politických poměrů šanci podnikat v turismu i domorodým rybářským komunitám, na jejichž ostrovech je alkohol tabu a zahraniční návštěvníci tam bez zvláštního povolení donedávna legálně prakticky ani nemohli.

Mezi ostrovy létají pravidelně místo autobusu malá letadla.Mezi ostrovy létají pravidelně místo autobusu malá letadla. | Profimedia.cz

Leckde by o to nejspíš ani nestáli, třeba na Rasdhoo, kde jsme po tropickém ráji nenašli mezi odpadky ani stopy. To na „našem“ Ukulhasu je místní komunita výjimečně čistotná. Odpadky tu sbírají a třídí, co se dá využít, to prodají k recyklaci, zbytek spálí na nejvzdálenějším cípu ostrova, kde to nikomu nepřekáží. Sněhobílá pláž tudíž z velké části připomíná ony katalogové obrázky s blankytným mořem.

MUSÍTE VĚDĚT

  • Nejlepší spojení: Emirates a Turkish Airlines
  • Délka cesty: 14 hodin
  • Cena: Pod 20 tisíc Kč, výjimečně i pod 15 tisíc Kč
  • Prověřte si předem jízdní řády trajektů (www.mtcc.com.mv), na vzdálenější ostrovy plují třeba jen třikrát týdně!
  • Cena trajektu: 1-10 dolarů
  • Některé rybářské penziony vám zajistí jízdenku zdarma
  • Hydroplány fungují v podstatě jako letecké taxíky, avšak létají pouze za denního světla a je vhodné rezervovat si místo předem, cena za zpáteční let sotva klesne pod 500 dolarů
  • Láhev balené vody (1,5 litru): 1 dolar; jídlo v restauraci: 5-20 dolarů
  • Dvoulůžkové pokoje se snídaní v penzionech na rybářských ostrovech: od 50 dolarů; běžná cena: zhruba 100 dolarů
  • Bydlení v místních komunitách:www.booking.com, www.agoda.com, www.guesthouses-in-maldives.net, www.visitmaldives.com

JAK SI UŽÍT MALEDIVY

Víza nejsou pro turistické pobyty zapotřebí. Vezměte si s sebou americké dolary v co nejmenších bankovkách, ideálně jednodolarovky, jelikož o místní měnu nikdo příliš nestojí. Pokud přesto chcete mít drobné maledivské rupie, vyměňte si je rovnou na letišti, na ostrovech není kde. Dovezte si též opalovací krém, rybáři jej nepoužívají! Připravte se na to, že maledivské ostrovy jsou velmi malé, většinu z nich obejdete za půl hodiny kolem dokola a za hodinu i křížem krážem. Prakticky jedinou možnou aktivitou kromě lenošení u vody jsou lodní výlety za krásami Indického oceánu, ať už pozorovací, nebo lovecké. Nabídky rybářů za exkurze začínají na 50 dolarech, ale stojí za to smlouvat.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země