Na Hanou se malíř Kristian Kodet pravidelně vrací za svými přáteli.
Koncem října sem navíc samorost a světoběžník ze slavné výtvarnické a herecké rodiny přijel představit svoji novou knihu a zahájit výstavu nejnovějších obrazů. „Ani po letech nejsem líný tvořit. Malování mě pořád baví,“ říká třiašedesátiletý Kodet.
Vzpomenete si na to, kdy jste poprvé přijel do Olomouce a jaký jste si tehdy odvezl dojem?
Od prvopočátku mám k Olomouci zvláštní, až srdeční vztah. Kdy to bylo poprvé, vám ale neřeknu úplně přesně, protože je to už drahně let. Ostatně jsem tu měl v Pavelčákově ulici asi tři roky galerii, kam chodívala spousta návštěvníků, ale také sběratelů. Každoročně jsem pak v Olomouci dělal schůzku s přáteli, kterých tady mám spoustu. Když sem přijedu, pozdravím se na ulici se spoustou lidí, a to je velmi příjemné. Vždycky se sem proto moc těším.
Proč jste si tedy vybral pro aktuální výstavu galerii Skácelík?
Protože mám její prostory hrozně rád. Jednu výstavu už jsem tady měl před sedmi lety. Galerie je velmi intimní a mám tak trochu pocit, že ji Jiří Skácelík snad nechal dělat kvůli mně. Obrazy, které jsem přivezl, tu mají svůj prostor. A přitom výstava nepůsobí přeplácaně. Mám rád, když obrazy nejsou pověšené u stropu, ale vyniknou na bílé zdi. Člověk se pak lépe soustředí.
To ale není samozřejmost. Vystavoval jste už v různých galeriích ve světě, které intimitou zrovna nepřekypují…
Jsem už ve věku, kdy mě třeba osloví, lákají mě a říkají, my už tu máme Borna a Jíru, pojďte také vystavovat. Ale já se tam jedu napřed radši podívat. Protože interiéry galerií vás pak mohou zklamat tím, že obrazy, které tam vystavíte, příliš nevyniknou.
V zahraničí jste i hodně pobýval. Nejprve na studiích a pak dvakrát v emigraci. Na rozdíl od mnohých jste se pak vrátil. Proč?
Protože tady mám velké kořeny. A pocit domova je a vždycky byl pro mě vždy pevně spojený s Čechami.
Ve Spojených státech nebo ve Švýcarsku jste takový pocit nikdy nezakusil?
Ale ano. Bylo to svým způsobem šťastné období, v němž jsem udělal řadu výstav. Mám i americké občanství, a tak i dneska jezdím rád za oceán. Když jsem tady, tak se těším tam, a naopak. I teď se chystám na zimu odjet na Floridu, kde mám také ateliér a maluji tam. Ale onen pocit domova je nejsilnější zde. Mám tady takříkajíc hlavní stan.
V čem se z vašeho pohledu malování a vůbec žití v Česku a ve Spojených státech nejvíc liší?
Má to tady hrozně rád, ať už je to místo, kde teď spolu mluvíme, kouzlo pražských kaváren, anebo jižní Čechy, kam jsem odmalička jezdil se svým tátou. Ale v poslední době se mi lidé v Americe zdají být jaksi slušnější. Zní to neuvěřitelně. Ale, nemohu si pomoct, připadá mi to tak.
Čím to je?
Myslím, že lidé jsou tady trochu nervóznější a nedovedou tak žít. Znám spoustu lidí v Americe, kteří to, ač v důchodovém věku, dokážou. Kdežto tady se všechno podivně přepočítává. Taxikář je naštvaný, vystoupíte a hned se na vás oboří někdo jiný. Když si zvyknete na život jinde a po pěti měsících přijedete, je to pak vždycky rána.
Právě během vaší emigrace ve Spojených státech si od vás koupil obraz tehdejší prezident Ronald Reagan. Jak se to tehdy přihodilo?
Za tu dobu jsem měl asi šedesát výstav na Manhattanu. Jednou přišli do galerie, kde jsem právě vystavoval, nákupčí z Bílého domu a nafotili mé obrazy. A pak projevili zájem. Říkali, že se to panu prezidentovi líbilo a že chce ten a ten obraz. Tak ho zakoupili a galerie jim obraz poslala. Od prezidenta Reagana a jeho ženy Nancy jsem pak dostal nádherný dopis. Později jsem ale na toto téma uslyšel zajímavé věci. Například, že Reagan stejně nemá vkus. A jeden člověk zase o mně napsal, že se americkému prezidentovi zželelo českého emigranta. Tak to jsem hned poznal, že jsem zase doma.
A přitom Reagan, pokud vím, není jediným prezidentem, který si koupil váš obraz.
Myslíte Václava? Ano, to je pravda. Vidíte, a taky jsem mu to nenutil. Ale já přirozeně nemaluji obrazy kvůli tomu, aby si je kupovali prezidenti. Nedávno jsem měl například výstavu v Ostravě a přijel na ni jeden architekt se svou paní. Koupili si můj obraz a pak jsem si všiml, že odjíždějí ve staré škodovce.
Váš tatínek i dědeček byli sochaři. Nevadilo otci, že jste vybočil z rodinných šlépějí a „zběhl“ k obrazům?
Řeknu vám upřímně, že sochařinu jsem původně zkoušel. Ale vliv mého táty byl tak veliký, že jsem ho vlastně kopíroval. A u mě pak naplno zvítězila barva. Právě v barvě a v plošnosti jsem nakonec našel svoji zálibu a upřímně řečeno, chtěl jsem se i „trhnout“ od rodiny a jít po vlastní cestě. Na druhou stranu, táta si zase do svých osmnácti let myslel, že bude malířem.
Jaké jsou vaše dětské vzpomínky na vašeho bratra, herce Jiřího Kodeta? Byl o dost starší než vy. Vodil vás spíše do divadla, nebo na fotbal?
Na fotbal v životě ne, ale zato do „báru“, to ano. Vždycky mi dal polívku, abych to tam přečkal, když už byl rozveselený. On byl velký herec, o tom není sporu. Ale také obrovský živel, který občas vyváděl neuvěřitelné věci. Jednou třeba přijel k nám domů a stěžoval si tátovi, že má úplně prošoupané boty. A že nutně potřebuje peníze na nové, protože přece není možné, aby syn slavného sochaře chodil takhle zanedbaný. Táta šel celý zmatený z jeho lamentování do knihovny, sáhl pro peníze a dal mu tři sta korun. Tehdy se za ně daly koupit boty. Brácha pak odjížděl a tatínek říká, pojď, zamáváme mu. Tak jsme vyběhli na balkon a najednou jsme uviděli, že on odjíždí taxíkem! Tak to byl můj bratr.
Začínal jste jako výtvarník v divadle. Byl to bratrův vliv?
To ne, vztah k divadlu jsem měl silný odmalička. Táta měl přítele Adolfa Weniga, u kterého jsem nastoupil do Městských divadel pražských jako výtvarník. Na bráchu jsem chodil do Činoherního klubu, ale obvykle, aniž bych mu řekl, že tam jsem. Protože on byl geniální na jevišti, ale u baru to pak všechno spadlo. Byl pak velikášský a schopný urazit třeba půl divadla.
Od té doby jste urazil dlouhou uměleckou pouť. Jak se měnila vaše tvorba a věci, kterými se necháte inspirovat?
Inspirační zdroje, ty jsou stále stejné. Potkáváme je každý den na ulici. Tvorba snad nějaký vývoj má. Ale stejně jako básník sotva dokáže vysvětlit, proč napsal právě takový verš, a ne jiný, nedokážu vám já vysvětlit, proč je oko na obraze vlevo trošku výš než na dalším. Každopádně, i když tvořím od svých šestnácti let, nejsem zkrátka líný malovat. Protože malování je pro mě stále něčím, co neříkám, že umím, ale co mě každopádně nesmírně baví. Snad je to vidět i na mých současných obrazech, které mi po mé životní kalvárii zbyly a které jsem dovezl do Olomouce.
