V českobudějovické hospodě U Havlíčka dostal Jakub Štark místo na třech stěnách. Pokreslil je s pomocí sprejů a štětců. Vznikl realistický obraz historické vily stojící v nedaleké Dukelské ulici a několik domovních znamení z okolních činžáků. Hostinský chtěl, aby obrázky zdůrazňovaly tradici pivnice v Havlíčkově kolonii. Štark maluje obrazy na plátně, domovních zdech, fasádách rodinných vil. Měl už výstavy v galeriích, navštěvuje sympozia. V civilu by v něm nikdo nehledal sprejera, který se podepisuje značkou ROBOT X 8203. Autor pouličního umění, jenž před lety stříkal barvy v nočních ulicích, v poslední době používá i přezdívku SILENT 8203.
Proč SILENT 8203?
Silent znamená tichý, mlčící. Je to představa meditace. Vyjadřuje to mou osobnost a podpis se mi píše dobře. Dlouho jsem používal ROBOT X 8203. Všichni jsme takoví roboti, i když s duší. Pokud obraz podepíšu, ví se o mně jako o autorovi nejenom podle rukopisu. Je pak víc respektovaný.
Jak se člověk stane sprejerem?
Sprejer je skoro hanlivý výraz pro graffiti. Lidé si pod tím představují vandalství. Přitom graffiti je umělecký směr, který se objevoval už v jeskyních lovců mamutů. Tehdejší umělci dokonce používali práškovou barvu, kterou foukali přes prsty. Zachovaly se po něm stopy ze starého Říma, Egypta. Někdy to byly jen nápisy. V sedmdesátých letech minulého století se graffiti objevilo v Americe.
Já jsem začínal jako každý. Ve dvanácti, čtrnácti letech s nekvalitními spreji z prodejen autolaků. Dnes už jsou možnosti daleko lepší.
Tím myslíte techniku nebo i místa k malování?
Pořád jsou legální a nelegální plochy. V polovině devadesátých let se dokonce budějovická radnice rozhodla navázat kontakt se sprejery a vyhradit jim plochy. Bylo to jen prázdné gesto a nedopadlo dobře. Chtěli na několika z nás, abychom garantovali, že nelegální plochy nikdo nepomaluje. To nejde. Nemůžeme každého hlídat. Někteří začínající berou malování jen jako dobrodružství. Pomalují zdi černými značkami.
Přesto jsou místa, kde graffiti vzniká s povolením.
Jistě. Třeba zeď u Voříškova Dvora. Ale myslím, že by jich mohlo být daleko víc.
Jak na vás působí šedivá zeď s brizolitovou omítkou?
Jako místo, kam je třeba dostat něco výrazného. Rozbít prázdný fádní prostor.
Kde jsou v Budějovicích zdi, které jste v poslední době pomaloval?
Třeba dětské hřiště za Družbou. Má betonové mantinely, hodily se na ně pláže s kraby. Většinou takové plochy děláme ve skupinách. Malování u Družby vzniklo jako pozůstatek projektu centra pro mládež, se kterým jsme pomáhali v Polsku. Organizovali jsme tam workshopy pro děti, platila to Evropská unie. Kluky z Polska jsme dostali i do Budějovic, abychom jim ukázali místní šedivé plochy.
U Palackého náměstí máte hodně křiklavou zeď autoservisu.
Dělali jsme ji ve třech na zakázku. Základní představa byla nakreslit příběh bourané zdi, za kterou se postupně objevuje město budoucnosti s roboty. Každý dostal jednu část, za tři dny jsme obraz dokončili.
Jak se u takové skupinové práce domlouváte?
Většinou si dopředu řekneme základní myšlenku, dál už to záleží na jednotlivých představách. Pracujeme současně, v tom se doplňujeme. Důležitý je i individuální rukopis. Já inklinuju k pozadí s krajinou, ze které vystupují detaily v plastické formě 3D, někdo dává přednost klasickému graffiti s nápisy, písmeny a čísly.
Pokud vím, tak jste studoval uměleckou školu.
Střední keramickou v Praze, moji rodiče jsou také keramici. Maluju od dětství. Mám ale pořád snahu posunout graffiti někam dál. Ve světě se z pouličního umění, které začalo protestem, dostalo graffiti přes komiksy do filmu, hudby, módy. Je v reklamě, v televizi, v designu. Už mě nebaví jen stylizovat písmo, i když se cítím pořád jako writer. V poslední době dělám na sympoziích trojrozměrné obrazy, třeba z materiálů, které najdu v odpadu. Někdy relaxuju jen tím, že v přírodě najdu pár kusů dřeva a kamenů a pokusím se z nich na místě sestavit obraz. Příroda je sama o sobě silná. Graffiti má také vyzařovat silnou energii. Těším se, že až mi bude třeba padesát, budu dál writer, který píše po zdech.
