Mám bílou mámu, chlubil se syn David

Běžný oběd? Tři pečená kuřata, čtyřicet řízků. A ke snídani kupují tak čtyřicet rohlíků. „Nic zvláštního. Na Vánoce je cukroví z šestnácti kil mouky tak akorát a bramborový salát mícháme ve velkém lavoru na praní prádla,“ popisuje Hana Marková, co všechno spořádá její rodina. S manželem mají deset dětí. Dvě biologické a další v pěstounské péči. Ještě než se vzali, věděli, že chtějí mít hodně dětí. „Osm,“ usmívají se. Zdraví ale mladé ženě nepřálo a po druhém, neúspěšném těhotenství se další nedařilo. „Manželova sestra měla v tu dobu dvě děti v pěstounské péči, proto jsme se pro ně rozhodli také,“ říká Marková. Postupně se dostali až na číslo deset. A jako zázrakem do toho přišla jedna bio dcera. „Bio, tak říkáme se známými biologickým dětem,“ usmívá se matka.
Že si je vzali z dětského domova, Markovi svým dětem netají. Ani by jim prý nebránili, kdyby chtěly hledat své biologické rodiče. „Nikdy ale nic takového nechtěly. Snad jsou u nás šťastné,“ doufají.
Potvrzuje to jejich v pořadí deváté dítě, třináctiletá Lucie. „Jsem spokojená, nechtěla bych být jedináček, velká rodina je lepší,“ chválí si. Kamarádi ve škole se prý tolika sourozencům nediví. „Jen když popisujeme rodinu, je to na několik listů,“ říká dívka.
Velká rodina vyžaduje víc místa. To řeší Markovi při cestování. „Když jsme jeli naposledy k moři i se dvěma mými sourozenci, kteří mají také děti v péči, nevešli jsme se do jednoho autobusu. Naplnili jsme ještě mikrobus a osobák,“ vzpomíná jednapadesátiletý Pavel Marek. První dítě dostali manželé do péče před čtyřiadvaceti lety. Nad poznámkami lidí, že si někdo dělá z osvojování dobrý podnik, ale jen kroutí hlavou. Z peněz, které dostávají, se prý dá vyžít, ale ne zbohatnout. „Dobrých důvodů, proč do toho jít, je dost, ale peníze to rozhodně nejsou,“ shodují se. Deset dětí v domě přináší radost i starost. „Když se mi narodila dcera Bára, za pár měsíců jsme si přivezli stejně starého, jen trochu „čokoládového“ syna Davida. Měli jsme vlastně dvoubarevná dvojčata,“ vypráví Marková. Když šly další dvě děti k zápisu, učitelka je vítala jako dvojčata. Byly si hodně podobní. „Vysvětlovala jsem učitelce, že mají každý jinou matku a docela ji to zarazilo,“ dodává Marková.
Další zážitek měla se svým romským synem Davidem. Přišel prý jednou s partou kamarádů před dům a chtěl po ní, aby mu před chlapci potvrdila, že je jeho matka. „Vidíte, volové, jsem vám říkal, že mám bílou mámu,“ vykřikl směrem k vrstevníkům.
Hlavně puberťáci dělají ale občas problémy. Rodina už musela řešit kázeňské přestupky a problémy s chováním. „Ne, že bychom se o děti nestarali, mají spoustu kroužků, kde se můžou vydovádět. Řešili jsme to i s jednou paní ředitelkou z kojeneckého ústavu a prý je teorie, že osmdesát procent povahy je dáno geneticky a dvacet můžeme ovlivnit výchovou. Z praxe je to ale tak, že můžete ovlivnit tak jedno procento,“ dodávají Markovi.
I přes všechny problémy své děti milují a nikdy je nenapadlo vrátit je zpět do dětského domova. Vždy to brali tak, jako když se jim potomek narodí. „Také si ho vezmete, ať je, jaké je, protože už je vaše,“ míní. Markovi jsou největší pěstounskou rodinou na Strakonicku. Podle zákona mají označení zvláštní zařízení pro pěstounskou péči. V současné době žije u nich doma sedm dětí. Nejmladší je jedenáctiletá Aneta. Prvorozený syn už se odstěhoval a oženil a v pořadí třetí dcera také žije po svém. „I kdyby se nám povedlo, že se jen jeden bude schopný postavit na vlastní nohy a žít plnohodnotně, budeme spokojení,“ hodnotí.