Masky dědí z generace na generaci

„Otec chodil za žida a já za kominíka. Když už byl v letech, tak jsem nechal kominíka kominíkem a od té doby chodím jako žid. V letošním roce se toho chytnul i můj vnuk. Zůstal mi po tatínkovi kabát, zkusil si ho a byl mu akorát,“ říká s úsměvem Vladislav Obolecký ze Studnice.

Sedmasedmdesátiletý vitální muž si jako ostatní vyrábí masky sám. Některé části se navíc v rodině dědí z generace na generaci.

Ještě když byl mladší, tak v masce kominíka pořádně dováděl. Tahle maškara si hledí vymetání kamen a komínů hospodyňkám, ale především má za úkol každého, kdo se jen připlete, máznout pro štěstí na tvář mazadlem připraveným z vymetených sazí.

Masku židů v průvodu oblékají spíš starší muži, jejich úkolem je obchodovat, nabízet rozličné služby, jako stříhání nebo holení a také prodávat různé potřebné i nepotřebné zboží.
„Dřív jsem třeba den začal v masce kominíka, abych všechny prohnal, a pak jsem se šel převléknout za žida,“ vzpomíná.

Tradice hlineckých masopustů vydržela vše, léta komunismu i nacismu. Za druhé světové války ale měla namále.

„Za okupace, někdy v roce 1941 nebo 1942, sem přijelo gestapo a zkoumali, jestli nejde o nějakou protistátní akci. Po dvou dnech ale naštěstí odjeli a mohli jsme chodit dál. Problém neměli ani s mojí maskou žida,“ vzpomíná Obolecký. Velkou radost mu dělá, že zájem o masopustní průvody stále stoupá, a hrdý je i na to, že se minulý rok staly součástí kulturního dědictví UNESCO.