Matějská dohání Prater atrakcemi. Atmosféra jí chybí

Vyrazit tramvají do Stromovky, nebo si udělat výlet do Vídně? Týdeník Sedmička vyzkoušel atrakce v obou lunaparcích.

„Pane, pojďte si k nám zaházet! Dáme vám plyšáka, i když nevyhrajete,“ slibuje vyvolávač ze stánku s házecími kroužky. Každá „oběť“ je dobrá. Je všední den a na Matějské pouti je lidí pomálu.

Na autodromu není do koho narážet, kolotoče se točí i s jedním pasažérem. Některé atrakce se ani nerozjíždějí.

„Je to krachující lunapark. Lidí sem chodí rok od roku méně. Asi mají jinou zábavu,“ říká smířeně Jaroslav Štaubert. Jeho rodina provozuje horskou dráhu Cyklon, nejstarší atrakci pražské pouti.

„Uživí nás, ale velká sláva to není,“ dodává jeho bratr Ivan.

Může za to počasí?

Ani víkendy nejsou na první jarní evropské pouti o moc lepší, shodují se provozovatelé kolotočů i majitelé stánků. Žehrají především na mrazivé počasí první poloviny března.

Někteří viní i nepříliš vábné prostředí holešovického Výstaviště. Rozpraskané chodníky, neudržované trávníky.

„Vypadá to tu hrozně. Divíte se, že sem lidi nechodí?“ ptá se rozčileně jedna ze stánkařek. Říct jméno odmítá.

Z parku do lunaparku

O tři sta kilometrů dále od Prahy jihovýchodním směrem se ze zimního spánku probouzí nejslavnější lunapark v Evropě, vídeňský Prater. Sezona tam začala teprve 15. března. Třetina atrakcí je zatím mimo provoz. Řemeslníci dávají do pořádku omšelé části areálu jen o málo většího než je holešovický azyl Matějské pouti.

„Chystáme se na plný provoz. Vše musí být připravené,“ říká údržbář Oliver při natírání plotu jedné z atrakcí.

Prater jde zkrátka kasovním úspěchům vstříc, nenechává nic náhodě. Pomocníci uklízejí, provozovatelé atrakcí dolaďují detaily na svých lákadlech.

Po poledni návštěvníků přibývá. Navzdory tomu, že je všední den. Pod obřím kolem, symbolem Prateru i celé Vídně, se rojí děti, turisté i Vídeňané, kteří se trousí z procházky v přilehlém parku. Na rozdíl od Matějské neplatí vstupné, mezi upraveným lesíkem a kolotoči nestojí ploty.

Téměř povinné je spatřit rakouskou metropoli oknem kabiny obřího kola z roku 1897. Stojí vznešeně stranou, jako by do hustě blikající vřavy ani nepatřilo.

„Jde bezesporu o nejnavštěvovanější atrakci v Prateru,“ říká Barbara Ruhmová z firmy, která se o kolo stará. Podle ní se na Vídeň z výšky chodí lidé nejvíce dívat v létě, ale ani v brzkém předjaří k nebi nestoupají prázdné kabiny.

Jen zábava

Praha za Vídní v množství a rozmanitosti atrakcí příliš nezaostává. Matějská je i starší, historie poutí u kostela svatého Matěje v Dejvicích sahá do roku 1595. Tradici vídeňské zábavy založil v rozlehlém lesíku císař Josef II. až v 18. století.

Prater ale vítězí celkovým dojmem, i navzdory vyšším cenám. Není ničím jiným než lunaparkem, s pouťovou atmosférou nemá mnoho společného. Nabízí pobavení všeho druhu, žádná perníková srdce a střelnice s krepovými růžemi.

„Je tu prostě zábava, skvělá atmosféra,“ vystihuje poslání parku Ukrajinec Vladislav, který odbavuje návštěvníky u velkého řetízkového kolotoče.

Sázka na tradici

Praha, stejně jako Vídeň, má i obří atrakce. Mnohdy připomínají zařízení pro výcvik kosmonautů a návštěvníci si mohou vyzkoušet, co vydrží. V jejich sousedství se ale krčí tradiční střelnice, obchůdky s perníkem, pendreky i štěstíčky. Matějská jako by se nedokázala rozhodnout, zda je poutí nebo lunaparkem. Jejich spojení v prostředí chátrajícího Výstaviště působí rozpačitě.

Pražany pojí s poutí hlavně vzpomínky na dětství a tradice. Na Výstavišti se Matějská koná od roku 1963. Navzdory nedostatkům si ji lidé užívají.

„Na Matějskou chodíme pokaždé, a nejlépe několikrát,“ podotýká Petr Janda. Na staročeské střelnici jistou rukou vystřílel kamarádce růži. O několik desítek metrů dál vede Mirko Kraus nadšeného vnuka Tobiáše. „Už třikrát jsme byli na autíčkách, ta se mu líbí nejvíc,“ říká s úsměvem Kraus.

Matějská pouť 2019: Mezi atrakcemi bude chybět stálice. Ceny zůstávají stejné