Matka bank

Česká spořitelna

Česká spořitelna Zdroj: Foto Martin Tuma & Jakub Skokan

Ve druhém díle seriálu o nejvýznamnější tuzemské finanční instituci si ZEN všímá některých architektonických skvostů z obrovského počtu budov, které Česká spořitelna vlastní.

Architekt Jiří Štursa studoval za první republiky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Jednou dostal od svého profesora Antonína Engela za úkol navrhnout budovu banky. Přinesl náčrt moderního funkcionalistického skleněného paláce, přesně ve stylu, který byl tehdy považován za odpovídající a progresivní. Navzdory očekáváním se na něj profesor obořil: „To nemůžete myslet vážně. Do takového domu by nikdo z venkova nevlezl a už vůbec by v něm nenechal peníze. Budova banky musí působit robustně a bezpečně. Tak, aby lidé cítili, že tam mají peníze dobře uložené.“ Znakem serióznosti a dobré pověsti dané banky byla totiž odnepaměti i budova, v níž měla instituce sídlo. Nešetřilo se vůbec na ničem, jedna banka se snažila trumfnout druhou.

Česká spořitelnaČeská spořitelna | Foto Martin Tuma & Jakub Skokan

V 19. století se manufakturní výroba mění na tovární, města nebývale rostou, přibývá obyvatel a vzrůstá potřeba peněz na rozšíření tovární výroby. V polovině století je již zřejmé, že poptávka po bankovních institucích je nejen ve městech, ale i na venkově, a v rychlém sledu zde vznikají městské spořitelny či profesní banky, které mají potřebu se odpovídajícím způsobem prezentovat. „Panovalo přesvědčení, že krásný dům budí důvěru a je schránkou pro ostatní formy umění jako koberce či nábytek. Zástupci bank tehdy kupovali díla jedinečná řemeslnou kvalitou i uměleckým návrhem,“ říká Duňa Panenková, kurátorka sbírky České spořitelny.

Palác v Rytířské

Denně kolem něj proudí davy cestou ze Staroměstského náměstí na Václavské. Obdivují výlohy s díly českých umělců, občas zvednou hlavu k městským erbům na fasádě a někteří vstoupí dovnitř. Vyplatí se to. O paláci České spořitelny v Praze se dá, podle slov jednoho ze zaměstnanců spořitelny, neskromně napsat, že je jedním z nejkrásnějších bankovních center na světě. Na jeho vzniku se podíleli nejslovutnější mistři své doby a udělali z něj symbol českého spořitelnictví.

Původní lesk a slávu mu po letech nesmyslných příček, pozlacených rámů a postmoderních sedacích souprav z období komunismu a raných 90. let vrátila generální rekonstrukce vedená architektkou Gabrielou Kaprálovou.

„Neorenesanční sloh, ve kterém byla budova postavena, má určitou symboliku. Hodně se zde například objevuje symbol kruhu, který byl zasazen i do části štukové výzdoby a představoval peníze. Objevuje se zde řada alegorických soch jako Pracovitost či Spořivost. Chtěli jsme proto budovu vrátit částečně zpět do původního stavu, ale s přihlédnutím k současným provozním potřebám,“ vzpomíná architektka.

První vlastní budova dnešní České spořitelny vyrostla jako sídlo Bohömische Sparkasse na tehdejší Ferdinandově třídě, dnes Národní. Spořitelna se do ní přestěhovala v roce 1859 z budovy zemských stavů, kde dnes sídlí parlament, a drží hned několik prvenství. Byla první bankovní budovou v Čechách vůbec a také první, ve které byl do základů použit beton. Vyrostla do výšky 25 metrů a do budoucna se podle ní stanovovala výška okolních budov. Uměleckou hodnotu stavby podtrhují plastiky Hospodárnost a Spořivost, které vytvořil Josef Václav Myslbek. V žádném případě ale nešlo o výjimku – budovy spořitelen byly často monumentálnější než radnice. „Jednoduše měnily tváře měst. Nejednou se město rozhodlo koupit budovu České spořitelny a udělat z ní radnici. Aby měli nejkrásnější dům na náměstí,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš. Pokud budova vyšla z módy, spořitelna ji neváhala zbořit a postavit novou, případně prostory rozšířit.

Česká spořitelna je víc než jen bankovní ústav. Například partner pro kulturní a společenské akce. Na snímku palác spořitelny v pražské Rytířské ulici.Česká spořitelna je víc než jen bankovní ústav. Například partner pro kulturní a společenské akce. Na snímku palác spořitelny v pražské Rytířské ulici. | Foto Martin Tuma & Jakub Skokan

„Projel jsem skoro celý svět, ale žádná banka nemá tak nádhernou budovu, jako je náš palác v Rytířské ulici,“ pronáší s hrdostí Jan Žižka, dlouholetý zaměstnanec České spořitelny. Klenot české neorenesance spatřil světlo světa na konci 19. století jako sídlo Městské spořitelny pražské a důkaz, že Češi jsou rovni Němcům nejen v umění, ale i v architektuře.

Lidem vstříc

Konkurence budovy Bohömische Sparkasse na Národní třídě byla na světě a nesla svébytné znaky české neorenesance. „V tomto stylu bylo postaveno mnoho spořitelen i mimo Prahu. Mají charakteristické štíty a sgrafita, která měla napodobovat kameny, jež se ke stavbě používaly v Itálii,“ říká Zdeněk Lukeš. Specialistou na českou neorenesanci byl architekt Antonín Wiehl, který se svým kolegou Osvaldem Polívkou stál i za návrhem paláce pro Městskou spořitelnu pražskou v Rytířské ulici. Aby se zde každý cítil jako doma, fasáda budovy byla obehnána znaky měst, jež ale za komunismu zmizely. Komunisté nicméně měli k paláci a obecně k neorenesanci kladný vztah, protože symbolizovala národní probuzení. Původní budova se tak stala muzeem Klementa Gottwalda. Znaky měst byly obnoveny při rozsáhlé rekonstrukci v letech 2007 a 2008.

Každá spořitelna v určitém regionu měla klienty s typickým zaměstnáním, například zemědělce na jižní Moravě. Ti byli nesmírně důležití pro výběr témat uměleckých děl, která se v místní spořitelně objevovala. „Spořitelna se zobrazením jejich zaměstnání snažila dát najevo, že jim půjde vstříc,“ vysvětluje Duňa Panenková. Také samotní umělci pocházeli z regionu. „V té době bylo běžné, že studenti odcházeli studovat do zahraničí a tam se učili kopírovat staré mistry. Zpět se pak vraceli do svého kraje, kde našli obživu jako učitelé kreslení na školách. To tehdy bylo rovno matematice a bylo považováno za jeden z hlavních předmětů. Umělec se tak stal profesorem. A od těchto vážených osob pak kupovala spořitelna díla, kterými zdobila své pobočky,“ vypráví kunsthistorička.

600 000 metrů čtverečních

Wolfgang Schopf přijel do Prahy spravovat finance České spořitelny v roce 2013. Dozvěděli jsme se od něj například, jaká je podobnost mezi bankou a letišti, jak Česká spořitelna plánuje správu svých budov a zda její portfoĺio roste, nebo se smrskává.

Česká spořitelna vlastní řadu nemovitostí. Jak se o ně staráte?

Máme 650 objektů, přibližně 200 z nich vlastníme a ve zbytku jsme v nájmu. Je to skoro 600 000 metrů čtverečních. Vlastníme z nich asi 400 000 metrů čtverečních. Vzhledem k historii České spořitelny máme v portfoliu prostě všechno. Nesmíte zapomenout, že předtím, než byla Česká spořitelna privatizována, všechny regionální pobočky byly samostatné, plně funkční banky. Po centralizaci tak máme mnoho čtverečních metrů navíc. Jedním z úkolů, které jsme si dali, je tyto prostory pronajmout.

Používáte pro všechny pobočky stejné standardy?

Skupina Erste má předpisy na to, jak by měla každá pobočka vypadat. Cílem je, aby klient nepoznal, zda vstoupil do pobočky v České republice, v Rakousku nebo na Slovensku. Jsme tomu blízko. Existují malé rozdíly, ale v 90 % to funguje. Je v nich obsažena například minimální výměra každého pracoviště, na centrále to je 12 metrů čtverečních. Předpisy říkají, jaké barvy používat, kde má být logo spořitelny a podobně. Zásadní je, aby se v tom prostředí zaměstnanci cítili dobře. Pokud se dobře cítit nebudou, nebudou prodávat a klienti kupovat.

Stavíte i nové pobočky?

Ano, ale budujeme pobočky v budovách, které již stojí.

Wolfgang SchopfWolfgang Schopf | Foto Martin Tuma & Jakub Skokan

Jak vnímáte roli historických budov České spořitelny?

Palác v Rytířské si vždy v portfoliu ponecháme. Je to symbol pro lidi. Samozřejmě v něm nenajdete standardy Erste Group, to bychom zabili jeho atmosféru. Budeme jej mnohem víc využívat na akce pro klienty a pro veřejné akce. Myslím, že bychom palác měli využívat častěji a možná jej udělat z venku ještě hezčí.

Ovlivnila portfolio nemovitostí nějak finanční krize nebo příchod on-line bankovnictví?

Díky tomu má dnes Česká spořitelna obdivuhodnou uměleckou sbírku, která čítá přibližně devět tisíc děl, z nichž šest tisíc považují odborníci za skutečně kvalitní. Její těžiště leží v krajinomalbě a je jediným fondem, který průřezově ukazuje, jaká byla úroveň české krajinomalby 19. století. Výjimkou byly budovy v Praze, kam se nakupovalo přes umělecké spolky, a vzhledem k bohaté klientele se orientovalo spíše na galerijní umění. Po roce 1918 budovy spořitelen zaplavily obrazy s tématem spořitelny samotné. Každá pobočka měla obraz budovy v době, kdy byla postavena.

Česká spořitelna dnes vlastní 200 budov, jež zahrnují plochu víc než 400 000 m2. Nový styl života a komunikace ji tlačí z center měst a do virtuálního prostoru. Nové pobočky buduje zejména tam, kde mohou klienti přijet autem a zaparkovat. „K mému nemilému překvapení se budeme například v Českém Krumlově stěhovat pryč z centra. Stěhujeme se do nepříliš hezké lokality, ale lidé k nám můžou přijet autem. Snažíme se jít blíž k našim klientům,“ shrnuje současnou strategii finanční ředitel Wolfgang Schopf.