Matka: Nejsmutnější je čas maturit | E15.cz

Matka: Nejsmutnější je čas maturit

Před osmi lety vrah probodl srdce šestnáctileté Janě Štěpánkové. Dívka chtěla studovat architekturu na vysoké škole.

Nejhorší období pro manžele Štěpánkovi ze Strakonic je čas maturit. Právě v té době před osmi lety ztratili šestnáctiletou dceru Janu.
„Když vidím její kamarádky a spolužáky, jak studují, je mi smutno. I Janička chtěla jít na vysokou. Na architekturu nebo na výtvarnou školu,“ říká matka Bohumila Štěpánková.
Studentka prvního ročníku písecké obchodní akademie nepřijela 16. května 2002 ze školy domů. Odpoledne se měly s kamarádkou Evou sejít na Podskalí. „Ještě u oběda říkala: Holky jedu domů, táta má svátek. Odešla na zastávku u zemědělské školy. Pravděpodobně stopovat. Na konci Burketovy ulice stálo auto a řidič někoho vyhlížel. Podle svědků do jeho tmavěmodrého Fordu Sierra Janička kolem druhé nastoupila a odjeli směrem na Strakonice,“ líčí matka.
Domů nedojela a odpoledne měla telefon nedostupný. Kamarádky ani spolužačky ze školy o ní nevěděly. Když se domů nevrátila odpoledním ani večerním autobusem, nahlásili Štěpánkovi pohřešování na policii.
„Mluvili jsme s kdekým. Nechodili jsme do práce, od rána do večera jsme ji hledali. Jezdili jsme trasu Písek - Strakonice, prohlíželi odbočky, strouhy. Policie obvolávala kontakty z jejího notýsku. Dávali jsme zprávu i do novin, hledala ji i termovize,“ vzpomíná žena.
Vylepovali plakáty v němčině, angličtině, šoférům je dávali do nákladních aut. „Pomoc jsme hledali u politiků. Tehdejší ministr Gross posílal pět set lidí na pátrání, ale v Písku je odmítli. Pomáhali nám známí, příbuzní i biotronici, senzibilové, kartářky. Někteří nás směrovali na Strážné nebo do Německa,“ popisuje.
Našel ji až houbař. Po třech nedělích. V lese u Vítkova, kde bývalo vojenské cvičiště s polorozpadlými budovami a výkopy. U jednoho nadzvedl plech a objevil tělo dívky. Obnažené, jen v podprsence.
Nikdo neví, jak se to všechno seběhlo, ale pitva prokázala, že vrah dívku udeřil zezadu do hlavy a probodl ji srdce. Pak ji zřejmě ještě podupal.
„Soud byl v Táboře. Osmkrát. Jednou přerušili líčení kvůli bombě, podeváté byl odvolací soud v Praze, který jen potvrdil původní verdikt. Souhrnný trest i za předchozí znásilnění jiné dívky, byl dvacet let včetně ochranné ústavní sexuologické léčby,“ říká Bohumila Štěpánková.
Stále má slzy v očích. Třináct let čekali, než se Jana narodila. „Nikdo si nedovede představit tu bolest. Nikdo nám ji už nevrátí. Máme zkažený život, jsme na práškách. A víte, na kolik soudní znalec spočítal lidský život? Na třiadvacet tisíc,“ dodává.
Vinu dává Štěpánková strakonickému soudu. „Kdyby byl člověk, který už předtím dostal tři a půl roku za znásilnění, ve vazbě, mohla naše dcera žít,“ zdůrazňuje.
Tehdy pětadvacetiletý vrah se k činu nikdy nepřiznal. Soud se držel nezvratných důkazů.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!