Igora Bareše jsem nikdy hrát naživo neviděl. Zkoušku jsem proseděl v hledišti, abych nasál atmosféru hry a viděl, jak to „válí“ herec Národního divadla. Anthony Hopkins, bylo první, co mě napadlo, když vešel na jeviště. Podobu s hollywoodskou hvězdou nadělila Barešovi příroda.
„Tak mě pojmenovala režisérka Alice Nellis po filmu Výlet. Pak o mé podobě s Hopkinsem ještě psali v jednom filmovém magazínu. Copak vypadat jako Hopkins není těžký, ale hrát jako on, to je kumšt. Jestli on vůbec hraje, jemu stačí, že je,“ říká Bareš.
Byl jste už ve vysněné Kundě? Vybral jste si ji jako mimořádné místo.
Byl. Dokonce na svatební cestě. Manželka o tom, že mám sen se tam podívat, věděla, takže vyřídila potřebné náležitosti a letěli jsme do hlavního města Estonska Talinu. Tam jsme si půjčili si auto a objeli půl země včetně Kundy.
Ale vy jste auto neřídil. Oprávnění řídit jste totiž v mládí vyměnil za modrou knížku a už si ho neobnovil. Tvrdíte také, že jste nemoderní člověk. V čem spočívá vaše nemodernost?
Doba je na mě příliš rychlá. Hodně dlouho například trvalo, než jsem začal používat internet nebo mobil. Jsem příliš pohodlný učit se novým věcem. Jsem pohodlný na to, abych znovu získal řidičák.
Pro mě moderní jste. Jdete s dnešní dobou už tím, že vaše paní čeká dítě a vám je čtyřiačtyřicet.
Moderní to asi je. Přesto se obávám, jestli budu dostačujícím tatínkem. Tohle trauma s sebou nesu z dětství. Když jsem se narodil, otci bylo stejně jako je mně nyní. Zhruba v deseti letech, možná o něco později, jsem začal poznávat, že už mi nestačí, nemá na mě energii. Nenaučil mě bruslit, jezdit na kole. Pořídil si chatu a s námi doma moc nebyl. Tenhle vzorec bych u své druhé dcery, která přijde brzy na svět, nerad opakoval.
Kdy se má dcera narodit?
Lékaři se mohou mýlit, ale já jsem o tom, že to bude dcera, přesvědčený. Stejně jako jsem přesvědčený o tom, že by se měla narodit nikoliv 12. října, jak předpověděli v porodnici, ale už desátého, kdy mám volno.
Traduje se o vás, že na české herecké poměry vyděláváte hodně peněz, ale že je nerad neutrácíte.
Co je dneska hodně peněz? Pořád hraju jen v Česku a ten honorář v korunách zase není tak horentní, abych si za to mohl třeba koupit pěkné bydlení v Praze. Nějaké peníze mám, ale protože jsem spořivý Hanák, tak na ně sahám až v okamžiku, kdy je to nutné. A nutné se to stává tehdy, kdy mi to řekne žena. Jako nedávno, když jsme jeli pro kočárek do Kolína. Neptám se, kolik ten kočárek stojí. Nasednu k ní do auta, dám jí platební kartu a přivezeme kočárek. Nemyslím si o sobě, že bych byl nějaký velký skrblík.
Vy jste jeli pro kočárek z Prahy do Kolína?
Museli jsme. Typ kočárku, který moje žena chtěla, v Praze neměli.
Pro co jste ještě jeli mimo Prahu?
Už asi pro nic. Aspoň si nevzpomínám. Díky mé ženě a mému tchánovi vznikl u nás doma nádherný dětský pokoj v době, kdy jsem trávil čas v lázních.
Většina vašich partnerek nebo dívek byly herečky. Vaše manželka, Antonie Talacková je také herečka. Je pro herce snazší „sbalit” herečku než ženu z jiné branže?
Určitě je to snazší. Předtím, než jsem se seznámil se svou manželkou, jsem byl rok a půl sám. Pohyboval jsem se pořád ve stejných místech. Takže jsem se mohl seznámit opět jen s herečkou. Ovšem i po těch šesti letech si máme stále o čem povídat.
Jak jste věděl, že právě ona bude ta pravá?
Tahle známost od samého začátku splňovala představy, které jsem měl o manželství už v mládí. Mám dvanáctiletou dceru. Známost s její matkou vznikla náhodně a nebylo to oboustranně to pravé ořechové. Současný vztah vznikal způsobem, jaký mně vyhovoval – schůzkami, svatbou, početím dítěte.
Jste bohém?
Odpovím trochu jinak. Jsem nejspokojenější, když jsem v jednom kole, když mám hodně práce. Nevím si totiž rady s volným časem. I když čekání na narození dítěte je také pěkná náplň volného času. Přesto jsem byl rád, že jsem mohl začít v půli srpna jezdit do Kladna zkoušet Rok na vsi. Pravidelnost a plný diář, to mě vnitřně uklidňuje.
Plný diář potřebujete kvůli vyrovnané psychice, nebo jste workholik?
Potřebuji se těšit do práce. Pak jsou taková místa, kam se netěším a projevuje se to na mé psychické i fyzické stránce.
Která to jsou místa? To nechci říkat. Musím tam chodit. Pak, když jdu odtamud, je mi líp.
Není vám, jako populárnímu herci, Kladno malé?
Hostuju moc rád a před herci v těch malých městech musím hluboce smeknout. Kolikrát do toho dají víc, než kdejaký herec v renomovaném pražském divadle.
Pocházíte z Hané. Rok na vsi se odehrává na pomezí Hané a Slezska. Vám je vlastně nářečí této inscenace šité na míru. Netahá vás za uši hanáčtina vašich českých, potažmo kladenských kolegů?
Hra úplně v hanáčtině není. My Moravané tu úpornost, to zápolení Čechů s tím nářečím, slyšíme. Běžný divák by to ale poznat neměl.
V inscenaci hrajete hospodského Rybáře. Ten se v létě, na konci příběhu, oběsí v lese a je pohřbený mezi sebevrahy. Vy jste se ve svých mládeneckých alkoholových obdobích několikrát pokusil o demonstrativní sebevraždy. Není postava Rybáře ve vašem případě osudové prolnutí role a života?
Mládenecká nerozvážnost, částečně demonstrativní, nemá s mou současností už pranic společného. Sebevraždě Rybáře přesto rozumím. V životě člověka jsou momenty, kdy si řekne, že už nemůže dál. Pak stačí maličkost a může to mít fatální následky. Nesouvisí to vůbec s věkem, ale se závažností situace. Tyhle myšlenky mohou přijít na každého. Hlavně, aby přišly co nejpozději. Smrt Rybáře navíc nebude na jevišti vidět. Takže mě hned tak viset neuvidíte.
