Michálek: Rodina do auta nepatří
Vůně benzinu a sjetých pneumatik ho lákala odmalička. Osmadvacetiletý Petr Michálek vypráví o radostech, kterými ho auta upravená na motocross zlákala. Nezatajuje ani temnější stránky rychlé jízdy.
Váš otec závodil celých patnáct let. Co říkal na to, že jeho syn chce pokračovat v téhle ne tak úplně bezpečné zábavě?
Když táta skončil, tak zrovna nechtěl, abych já něco podobného dělal. Spíš na ten sport úplně zanevřel. To bylo někdy v roce 1987. Ale já se nedal. S přáteli jsme vyrazili na soutěže, které jsme okoukli, a zjistili, že nějaké auto by šlo udělat i doma. Kolem roku 2000 jsme s tím taky začali.
Kdy přišel nápad na pořádání závodů?
V pěti lidech jsme před jedenácti lety začali pořádat zimní svezení, předchůdce dnešních jízd. Hodili jsme si na zasněženou louku několik pneumatik a sjeli si krátkou trasu. Když to viděli lidé z okolí, zajímalo je to a postupně se nabalovali. Tehdy nebyl takový problém sehnat auto bez papírů, ve kterém se dalo pohrabat. Po roce nebo dvou jsme pak s kluky začali závodit doopravdy.
Váš spolujezdec je Jan Hála. Před ním ale na sedadle vedle vás seděl někdo jiný. Kdo to byl?
S Honzou jezdím od podzimu roku 2003. Předtím jsem jezdil se svou sestrou, ale když jsme měli nehodu, tak jsem řekl dost. Není zrovna dobré si v autě tlouct vlastní rodinu. Některý tým tvoří sourozenci, jiný manželé, ale to se mi už nelíbí. Takhle je to lepší.
V loňském roce jste zaznamenali svůj zatím asi největší úspěch.
Povedlo se nám vyhrát třídu soudobých aut do 1400 ccm. Byl to třetí rok, co jsme si na tuhle pozici dělali zálusk, potřetí jsme jeli celý seriál. Předtím jsme navštěvovali jen pár závodů ročně, a to se ještě nedalo pomýšlet na nějaký úspěch. Za ty roky jsme obsadili různá druhá a třetí místa. Většinou jsme dojeli buď na technickou závadu, nebo se nám tam třeba jeden rok vloudil mistr republiky se špičkovým továrním autem.
Hraje při závodění velkou roli strach? Nebojíte se, když se vysokou rychlostí řítíte po úzké venkovské silničce?
O tom to trochu je. Musí to být správný, zdravý adrenalin. Rozhodně to nemůže být bezmyšlenkovitá jízda. Nesmí se to přepísknout tak, že se člověk nechá vyhecovat. Když se to stane, tak to smrdí průšvihem.
Kolik aut jste vystřídal?
Jenom dvě. Začínal jsem na veteránech se škodovkou tisícovkou. Teď jezdím swiftem a ten je postavený úplně od základů. Udělali jsme si ho v roce 2009.
Jakým chybám by se měli vyhnout začátečníci?
Když se člověk dívá na závody v televizi, nebo ještě hůř, hraje hry na počítači, tak si myslí, že to samé může dokázat i on. Taky jsem si to myslel a udělal pár chyb. Ta soutěž se nedá jet naplno, ale třeba na pětaosmdesát procent.
O jakém autě sníte?
Bylo by krásné svézt se modelem WRC, klasickou dvoulitrovou třídou, která byla zrušená. Do budoucna je pro mě ale reálnější zkusit si postavit něco ze skupiny B, tedy zakázané třídy z osmdesátých let. Ta auta měla nehorázný výkon a podvozek nestíhal. Lidé, co je tehdy řídili, pro mě byli páni jezdci.
Kolik během závodu ukazuje ručička vašeho tachometru?
Těžko říct, my tachometr radši odpojili. Není to úplně o absolutní rychlosti, ale spíš o dodržování rytmu. Máme auto s benzinovým motorem o obsahu 1,3 litru, takže převody musejí být kratší, aby člověk co nejvíc využíval potenciál auta a lépe zvládal zatáčky. Nejvíc vytáhneme asi 165 kilometrů v hodině, to není na závodech problém.
