O svých úspěších se ústecký výtvarník a pedagog Miloš Michálek bavit nechce. Když se má vyfotit, odmítne ateliér a navrhne most Edvarda Beneše. Ten prý ho charakterizuje nejlépe. „Jsem Ústečan, původem Střekovák. Ten most je pro mě důležitý. Jako na silný ročník na nás ve střekovské základce nezbylo místo a chodili jsme každý den do školy přes Labe,“ vysvětluje Michálek.
Ústecký patriot
Jediné, co ho mohlo odvést z milovaného Ústí, by bylo studium pražské umělecké průmyslovky. Tam ho ale nepřijali, ačkoli splňoval všechny podmínky. Údajně pro vysoký počet uchazečů. Naštval se a šel na dvanáctiletku. Kromě toho, že jej táhlo umění, vždycky chtěl učit. Rozhodl to spojit v jedno a studovat na ústecké pedagogické fakultě obor čeština a výtvarná výchova.
V socialismu bez práce
Osudný zvrat v následující kariéře přišel s větou, kterou pronesl v bufetu hotelu Bohemia: „Až se to tu obrátí, tak komouši uvidí.“ Bohužel za ním stál estébák. Přišel výslech a škraloup. Fakultu sice dokončil, ale ještě rok po studiích marně sháněl práci. „Nakonec jsem dostal alespoň brigádu v památkovém ústavu, kde mi jeden statečný úředník dal razítko, že tam jsem nastálo. Ředitel mi ale ze strachu smlouvu neprodloužil. Tak jsem skončil jako dělník v Setuze,“ vzpomíná Michálek. Po čase se za pomoci svého bývalého kantora Františka Šalanského stal samostatným výtvarníkem podniku Kontakt. „Byli jsme zvláštní kolektiv. Vyhozený novinář, z kulturáku vyšoupnutý Kapitán Kid a tak,“ doplňuje Michálek.
Fousatá učitelka
Touha učit ho neopustila. Přes svoji učitelku ze základní školy Naďu Kastnerovou získal externí úvazek na tehdejší lidové škole umění. „Já dodnes nechápu, jak to dokázala. Ale nakonec jsem z Kontaktu odešel a stal se na lidušce kmenovým učitelem. Sto dětí za týden, sto ručně psaných vysvědčení, žáci od mateřské školy až po maturanty. Byla to asi nejkrásnější část mého kantorského života a dodnes se mi po tom stýská,“ zasní se Michálek. Řekl tehdy dětem, že není žádný soudruh. „Říkaly mi pane učiteli a nikdo to na mě nepráskl! Legrace byla, že ty malé, zvyklé na ženy ve školství, mi říkaly paní učitelko. Byl jsem stoprocentně nejfousatější učitelka v republice,“ směje se Michálek. Ale pokud člověk neměl titul akademického malíře, nebyl tehdy plat v lidušce na uživení. Po třech letech vyhlásila pedagogická fakulta konkurz na pedagoga katedry výtvarné výchovy a Michálek prošel. To už se psal rok 1988. Od roku 2005 působí i na Fakultě umění a designu UJEP na katedře všeobecné průpravy.
Láska k profesi
Jako umělec tíhne nejvíce ke grafice. „Nejde domalovávat jako obraz. Musí být připravená jasně dopředu a buď je dobrá, nebo ji můžete vyhodit,“ říká.
Nejvíc si váží ocenění od kolegů. „Profesor Miloš Michálek je klíčovou osobností, zastřešující na katedře výtvarné kultury doktorské studium Teorie výtvarné výchovy. Je výborným, fundovaným pedagogem a je také nejvýznamnějším grafikem působícím na severu Čech. V letošním roce získal významnou cenu Grafika roku, která je nejprestižnějším oceněním v oblasti grafiky v České republice,“ píše se v odůvodnění, na jehož základě převzal Michálek první místo Ceny rektorky UJEP za uměleckou činnost v roce 2009.
„Hlavně jsem šťastný, že učím. Nedá se to dělat pro peníze, je to pokus přes mladé lidi změnit budoucnost. Nemohu se sice soustavně věnovat umění, ale naštěstí máme dovolenou,“ říká Michálek.
