„Milerky“ se jen tak nezbavím, říká dcera slavného trenéra

S kladenskými Sokolkami bojovala letos o historický postup do vyšší soutěže. Minulou sobotu je však ze sna probudily hráčky brněnského Valosunu. Extraligová rezerva vyhrála rozhodující duel a v hale rozdělovské školy po prohraném utkání zůstala jen „realita“ druhé ligy.

Jste zklamaná?
Naopak! Je to pro náš klub obrovský úspěch. Snad největší v jeho historii. Nepamatuji si, že bychom se někdy takhle daleko dostaly. Jednou jsme dokonce spadly do třetí ligy. V zápasech s Valosunem získaly hlavně naše mladé hráčky potřebné zkušenosti.

Patříte mnoho let k nejlepším hráčkám druhé ligy. Lanařili vás někdy do vyšší soutěže?
Když jsme sestoupily, mohla jsem jít hrát do Prahy, ale to bylo jen o možnosti, nikoli o tom, že by za mnou jezdili bafuňáři a přemlouvali mě. Nikdy jsem o přestupu jinam vážně neuvažovala, ani jsem nějakou zajímavou nabídku nedostala. Celou basketbalovou kariéru hraju v Kladně a v tady jednou s basketbalem skončím. Kladno je moje srdeční záležitost.

Jak dlouho jste vdaná?
Teď to byl rok. Proč?

Já jen, že jste letošní sezonu dohrála s registračním průkazem na své dívčí jméno Müllerová. Proč jste si ho nezměnila? Končíte snad s basketbalovou kariérou?
Kdo to o mně rozhlašuje? Chci ještě hrát! Mám z basketbalu pořád radost. Nahlásila jsem, že budu ještě hrát pod jménem Müllerová, a nikomu to nevadilo. Všichni mě znají a rodné číslo na trenérské i hráčské licenci zůstává pořád stejné. Ovšem pro příští sezonu už budou registrovaná jako Rájková. Žádná dvě příjmení s pomlčkou ale nečekejte. Jsem a budu Rájková, ne Müllerová.

Příjmení Müller má také díky vašemu otci, bývalému skvělému hokejovému útočníkovi a posléze i trenérovi, v Kladně velkou váhu. Loučila jste se s tímhle příjmením s těžkým srdcem?
Vůbec ne, i když o mně pořád hodně lidí ve městě, hlavně ti, co mě znají, stále hovoří jako o „Milerce“.
Přivedl vás k basketbalu táta?
I když nás s bratrem rodiče vedli ke sportu, k basketbalu jsem se dostala přes nábor ve škole. Brácha zase hrál hokej. Moje hraní basketbalu byla vlastně náhoda. Prostě jsem to šla zkusit a chytlo mě to.

Trávila jste v dětství s tátou na hokeji hodně času?
Přiměřeně. Chodila jsem za ním na stadion asi tak do puberty. Na střední škole už jsem začínala mít svůj život a dost času mně zabral právě basketbal. Ale kladenský hokej jsem sledovat nepřestala, mohu o sobě s čistým svědomím říct, že jsem stále v obraze.

Chodila jste někdy s hokejistou?
Ne! Nikdy jsem to ani neřešila.

Zdeněk Müller si hokejem vydělával až v Japonsku. Kde jste s tátou byla ve světě nejdál?
Táta tam hrál sice dva roky, ale bez nás. S bratrem jsme žili v té době u babičky. S tátou jsem byla nejdál na dovolené v Evropě.

Loni na podzim chtěl s trenéřinou v Kladně skončit. Nechal se ale přemluvit a u prvního týmu pokračoval dál. Na Silvestra však doma zkolaboval. Postihla ho mozková příhoda a s trenéřinou musel na čas přestat. Myslíte, že to byl následek obvyklých trenérských stresů?
Těžko říct. Je to srdcař. Na Kladno nedá dopustit a pro kladenský hokej by se rozdal. Kluky, které trénoval, měl moc rád. Byl šťastný, když se do Kladna vrátili Patera, Procházka, Kaberle. Ty stresy mu určitě nepomohly, ale nemohu ani říct, že by byly příčinou jeho zdravotních problémů. Nejsem lékař, nevím, co ty potíže odstartovalo. U týmu byl osm let a pracoval naplno za všech okolností. Hokej prožíval a my doma s ním.

Jak jste se o jeho příhodě dozvěděla?
Byla jsem ten den se synem Štěpánem v nemocnici se spálou. Ze stadionu mně i bratrovi volali, jestli nevíme, kde je táta, protože měl vést trénink. Na programu bylo lehké rozbruslení hráčů s dětmi. Bratr jel za tátou domů a tam ho našel.

Prý je na tom nyní velmi dobře.
To mohu potvrdit. Udělal neskutečné pokroky a věřím, že se to bude už jen zlepšovat. Byl se už podívat i na zimáku! Přála bych si, aby se k hokeji vrátil, bude-li chtít.
Vy jste se o pár týdnů později málem setkala se smrtí přímo na palubovce. Při zápase v Mostě protihráčce po nezaviněném pádu zapadl jazyk. Podle svědků nebýt vašeho rychlého zásahu, mohla zemřít.
První byl u ní její otec, asistent trenéra Mostu. Modrala a křečovitě se chvěla. On jí vytáhl jazyk a my jsme ji pak stabilizovaly. On ji zachránil. Udělaly jsme vše, co jsme věděly, že je v takové situaci potřeba. Nebyla to tedy jen moje zásluha, že začala zase dýchat.

Zažila jste už podobnou situaci ve vaší sportovní kariéře?
Tohle byl můj první vážný případ, ke kterému jsem se nachomýtla. Dosud jsem ošetřovala pouze pohmožděniny nebo zastavovala krev z nosu.
Je basketbal nebezpečný sport?
Myslím si, že je. Ale jaký sport není nebezpečný? Basketbal je určitě tvrdý. Býval méně agresivní. Je to dané současným stylem hry, rychlostí hráčů, rozhodčí připouští více kontaktů.

Nechtěli po vás kolegové ve škole, abyste dětem dávala kurzy první pomoci nebo jim o tom případu vyprávěla?
Naštěstí nechtěli. V naší škole jsou v tomto směru povolanější, než jsem já.

Proč jste se dala na dráhu učitelky?
Protože jsem nevěděla, jak jinak si vydělávat na živobytí a zůstat přitom u sportu. Jako profesionálka bych se basketbalem v Kladně neuživila.