* Proč vás tak oslovili zrovna indiáni?
Už v sedmi letech jsem začal číst mayovky, věděl jsem, že indiáni žijí v horách, že se malují. Jeden známý spisovatel řekl, že vše, co jsem, jsem ze svého dětství, a já jsem asi ještě nedospěl – pořád mě indiáni hrozně baví, mám asi doživotní vědeckou pubertu.
* Kde jste zažil největší srážku s faktem, že se lidské kultury mnohdy velmi liší?
Několikrát jsem navštívil Papuánce na Nové Guineji, poprvé před padesáti lety, a u řady skupin jsem byl vůbec první běloch, kterého kdy spatřili. Právě tam dožíval neobyčejný kulturní jev – lidojedství. Byl jsem ohromený, ale nikdy jsem je neodsuzoval, protože to bylo to, co jsem hledal – poznání. Vždy jsem cestoval za poznáním a studiem kulturních jevů, a i kanibalismus patří k určitému stupni kulturního vývoje.
* Byl jste svědkem kanibalistického rituálu?
O tomto jen nerad hovořím, je totiž velmi snadné pro tento obyčej etnikum odsoudit a označit je za divošské. S lidojedstvím jsem se setkal, ale bylo to před mnoha lety, dnes se vyskytuje velmi ojediněle. Na Guineji dožívalo v podobě, kdy se lidé pro maso nezabíjeli, ale konzumovali se „přirozeně“ zemřelí, většinou příbuzní, čehož jsem byl svědkem. S tímto zvykem se začala šířit vysloveně lidojedská nemoc – kuru, jež se přenáší jen konzumací mozkové tkáně. Nemoc způsobuje neschopnost přijímat potravu a před smrtí se obličej křečí stáhne tak, že se této nemoci začalo říkat smějící se smrt. Dnes se však prakticky nevyskytuje.
* Jakou mělo lidojedství podobu?
V Oceánii bylo lidojedství velmi rozšířené, ještě v 19. století se dnes turisty tak oblíbené souostroví Fidži jmenovalo Cannibal Islands. Na Fidži se setkal jeden anglický misionář s tamním náčelníkem, který si vedl jakousi statistiku pozřených obětí v podobě kamínků v misce. V době, kdy tam dorazil misionář, miska obsahovala 862 kamínků. Výjimkou nebyly vesnice, v nichž se takzvaně chovali lidé „na porážku“. A protože bylo ženské maso považováno za jemnější, byli muži kastrováni, aby i jejich maso bylo křehké. A jaké lidské části byly nejžádanější? Hlava zůstávala kouzelníkům, oblíbenými byly prsty, hýždě a prsa. Podobným obyčejem byl zvyk na hranici lebkolovectví a kanibalismu, který se praktikoval v západní části ostrova. Spočíval ve víře, že pokud chci dobře vidět, musím sníst oči zemřelého. Chtěl-li bych se stát dobrým bojovníkem, musel bych pozřít penis nepřítele smíchaný s banánem, čímž by na mě kromě síly přešla i sexuální zdatnost. Současně bylo zvykem zabít osobu, jež nesla jméno, jehož nositelem bych se chtěl stát já. Lidé byli bezejmenní, jméno bylo možné získat pouze zabitím, do té doby nebyli plnohodnotní lidé.
* Kdy se začal kanibalismus vytrácet?
Postupný úpadek tohoto zvyku zapříčinil příchod misionářů, ti se zprvu často stávali oběťmi obyčeje, proti kterému ostře vystupovali. Ale nakonec jejich osvěta tento zvyk zahubila.
* Zapůsobila na vás některá kultura tak silně, že jste zvažoval, že se do vlasti nevrátíte?
V zahraničí jsem dohromady strávil 19 let, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se odstěhoval či emigroval, čemuž se řada lidí divila, ale já jsem velký vlastenec. Kdybych nemohl žít v Čechách, vybral bych si Nový Zéland. Čtyři roční období a Maorové – jejich studium – by splňovali moje podmínky. Dobře jsem se však cítil i mezi mayskými potomky ve Střední Americe nebo na Havaji.
* Podařilo se vám učinit ve svém oboru důležitý objev, kterého si ceníte?
Když jsem byl na Kubě, byl jsem přesvědčen, že v její nejvýchodnější části se musí nacházet nějací indiáni. Což se skutečně potvrdilo – stal jsem se jedním ze spoluobjevitelů skupiny indiánů, o které neexistovala žádná literatura. Jmenují se Yateras. Objevit skupinu na ostrově, o němž se tvrdilo, že na něm žádní indiáni nežijí, je zážitek. Ten se ještě násobí při zjištění, že tato skupina má vzácnou genetickou odlišnost. Nízký vzrůst, který však nelze označit za klasické liliputánství, protože ačkoli je jejich průměrná výška asi 135 cm, jejich proporce jsou přiměřené.
* Máte své oblíbené místo, kam se vždy uchýlíte, když začnete psát novou knihu? Jak tvoříte?
Moje práce je úzce spjata s lázeňskými městy, psát jezdím především do Františkových Lázní, při procházkách si promýšlím obsah a nahlas si rovnám myšlenky, které zaznamenávám výhradně ručně. Většinou mám na uvažování naprostý klid, jednou mě však sledoval člověk, který se mě nakonec odvážil oslovit s tím, že mě zná, že jsem ten známý cestovatel Emil Holub! Byl jsem nesmírně potěšen.
* Vzpomínáte si na nějaký vypjatý okamžik, kdy jste se na svých cestách dostal opravdu do úzkých?
Často jsem jezdil k Mayům, jimž se věnuje moje aktuální kniha 2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa. Na jedné z cest jsem na třicet dní kvůli silnému dešti uvízl na mexicko-guatemalské hranici v malé chýši s plechovou střechou. Měsíc intenzivního bubnování nebývale prověřil moji psychiku – dostal jsem se takřka na pokraj šílenství, nebylo kam uniknout, s kým si pohovořit. Nebezpečí se může ukrývat i ve zdánlivě banálních situacích.
* Jak probíhalo seznamování s domorodými lidmi? Vytvořil jste si osvědčený postup?
Dnes je již velmi málo skupin, které by byly zcela nedostupné. Před čtyřiceti lety však byla situace úplně odlišná, vytvořil jsem si takzvaný diplomatický protokol cestovatele, k lidem jsem přistupoval s obrovskou pokorou. O skupině, ke které jsem se chtěl dostat, jsem si předem zjistil maximum informací v jakémkoli jazyce. Protože prvními cizinci, které kdy domorodci viděli, byli většinou misionáři, snažil jsem se nejprve kontaktovat je, zjistit, jak s nimi hovořili, a najít pár slov, jež by domorodci znali, s těmito slovy jsem pak navazoval osobní kontakt. Prvními, se kterými jsem se začal bavit, byly vždy zvědavé děti. Když byl první kontakt úspěšný, požádal jsem je, aby mě zavedly k dospělým. Dodržoval jsem zásadu, že když mě někde nechtěli, okamžitě jsem odešel a nevrátil se. Dalším pravidlem bylo s respektem dělat a jíst vše podle jejich zvyků. Bez tohoto přístupu bych žádné poznatky nepřivezl a pravděpodobně ani nepřežil. Když mě přijali, snažil jsem se zůstat co nejdéle, spřátelit se. Když mě tedy Kikapúové učinili svým náčelníkem, byl to projev hlubokého přátelství.
* Co by se Evropané mohli od „prostších“ národů naučit?
Především vytrvalosti – neházet hned flintu do žita. A také schopnosti přežívat, například krátké katastrofální období. Velmi snadno podléháme sebelítosti a zoufalství.
* Přivezl jste si ze svých cest otázku, která zůstala nezodpovězená?
Odpověď bude znít trochu literárně, ale nikdy jsem nepochopil, proč jsou na sebe mnozí lidé a národy tak zlí, když je naše Země tak nádherná. Vždyť jsme jednoho rodu… Jestli jako etnolog něco odsuzuji, pak je to rasismus.
* Jaký rituál vás jako etnologa nejvíce zaujal?
Rituál, který mě velmi oslovil, bylo vúdú, se kterým jsem se setkal na Haiti. Při těchto obřadech se, ať chcete nebo ne, dostanete do transu. Snažil jsem se udržet si odstup, být v roli pozorovatele a nepodlehnout, ale jde o skutečně silný zážitek. Tyto rituály jsou nebezpečné v tom, že opravdu přestanete ovládat svoji vůli. Nehledě na užívání drog, které jsou součástí rituálů, například na Jamajce. Ty se pak často promění v sexuální orgie, kterým jsem se věnoval v knize Sex v pěti dílech světa. Duchovno se často promění ve zvrácenost. Těžko uvěřit, ale v tomto prostředí snad skutečně existují zombie – živí mrtví.
* Jaké bylo vůbec první setkání s realitou mimo hranice naší vlasti? Splnila se vaše očekávání?
Moje očekávání se beze zbytku naplnila. Měl jsem štěstí, že jsem řadu věcí zachytil v původní, civilizací neovlivněné, podobě. Děkuji osudu za to, že jsem mohl cestovat, ačkoli to mnohdy stálo nesmírné oběti. Že jsem dokázal vše překonat. Dnes s tichou závistí sleduji, jak se cestování zjednodušilo. Ale jako dítě své doby jsem nepromarnil žádnou příležitost a ke svému oboru přistupoval s velkou zodpovědností. Text dodala redakce časopisu Lidé a Země
Ten, který vede
JUDr. et PhDr. Miloslav Stingl se narodil 19. 12. 1930. Jeho životní náplní se stalo cestování, kterému se mohl věnovat i za socialismu, protože vystudoval etnologii a studium indiánů bylo jeho zaměstnání. Procestoval 151 zemí, dorozumí se sedmnácti jazyky. Svoje poznatky uveřejnil ve 41 knihách s bezmála 17milionovým nákladem. Karlovy Vary, v nichž rád pobýval, mu udělily čestné občanství. V síni slávy českého cestovatelství na zámku Lednice jsou tři lidé – Hanzelka, Zikmund a Miloslav Stingl, čestný náčelník indiánského kmene Kikapú přezdívaný Okima – Ten, který vede. V roce 2010 vydal svoji zatím poslední knihu 2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa.
