Místo křížovky luštili cizinci křižovatku

Šestapadesát lidí různého věku přijelo ze dvanácti zemí do Českých Budějovic na letní kurz Jihočeské univerzity, aby se učili česky. Převažují studenti univerzit, ale letní škola sem přivedla i lidi, kteří češtinu označují jen za svůj „konýček“.

I láska k cizímu jazyku prochází žaludkem. Platí to i pro Letní školu slovanských studií, kde se jedna z lekcí pro začátečníky týkala vaření. Úkolem zahraničních studentů je česky přednést recept na jídlo, které je u nich typické. „Rakušanské jídlo je podobné jako v Čechách, ale když dáme i česnek a černý dýňový olej, má ta mišanka dobrou chuť,“ líčí Philipp ze Štýrského Hradce svoji verzi bramborového salátu.
Japonka Nagisa nabízí nudle s ingrediencemi, její krajanka Megumi brambory se švestkami jako dezert. Němka Angelika je sice vegetariánka, ale nemůže opomenout „bílé párky s preclíkem a hořčicem“.
Učitelka v té chvíli napíše na zelenou tabuli bílou křídou první slovo této hodiny: Klobásy. Zůstane tam celé dopoledne, přitahuje pohledy jako magnet a probouzí hlad. Ale do oběda času dost – ještě je třeba probrat slovesa dokonavá a nedokonavá, jednu z nočních můr studentů češtiny bez ohledu na národnost.
A pak vyluštit křížovku, kterou si někteří spletou s křižovatkou. Tajenka skrývá přání Dobrou chuť. „Dnes už se konečně přestaňte stydět a řekněte si o knedlíky,“ vybízí Eva Krejčová své žáky. Zatím si netroufali, takže jinou přílohu než brambory zatím v menze neochutnali.

I tak jsou na tom lépe než jejich někdejší rakouský kolega, který prý jednou vyžadoval „koláč s mrakem“.

Český jazyk je totiž dost záludný. Potíže dělají hlavně koncovky – skloňování a časování. „Ale chyba ve výslovnosti zapříčiní víc potíží než chyba v gramatice. Špatně vyslovené nelze někdy vůbec pochopit,“ vysvětluje ředitelka letní školy Bohumila Junková.

Za láskou i ke kořenům

Třítýdenní školu pořádá Ústav bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity letos už poosmnácté. Studenti podobně jako v předchozích letech pocházejí z Bulharska, Dánska, Chorvatska, Polska, Portugalska, Rumunska, Ruska, Německa, Ukrajiny, Velké Británie, Japonska a Francie.
Důvody jejich rozhodnutí učit se nelehké a málo rozšířené řeči se různí. Převažují mladí lidé, kteří se chtějí stát učiteli, překladateli či obchodníky.
Někoho přivedla do Budějovic náhoda, protože si všiml letáku na nástěnce studijního oddělení své univerzity. Jiní přijeli proto, že se tu učí jejich kamarádi. Jedna ze sedmi mladých Japonek se na Novém Zélandu zamilovala do kluka z Budějovic. Ukončila práci úřednice v automobilce a chtěla by tu zůstat. „Líbí se mi i model české rodiny, která není tak přísná,“ podotýká osmadvacetiletá Chiko Suzuki.
Jiná Japonka zná Českou republiku z fotek jako oblíbený výletní cíl jejích krajanů. Svět je malý, zdá se tu při každé lekci. Například když dvaadvacetiletá Španělka Amanda, dcera Argentince a Američanky narozená v Německu a žijící ve Skotsku, plánuje budoucnost se svým českým přítelem.
Nebo když Philipp prohlásí, že v jeho nejoblíbenější kavárně ve Vídni všichni mluví česky, protože patří rodině Jelinek. „Máme spoustu jmen a názvů, které se podobají. Spojuje nás minulost, ale většinou jsou to jen povrchní pocity a lidem pořád v hlavě zůstává železná opona,“ míní tento třiadvacetiletý student mezinárodního obchodu. Rok strávil v Polsku, mluví i rusky, uvažoval o Bulharsku, ale Česko je mu bližší.
Za osmnáct let trvání letní školy, o kterou je stále velký zájem, zaznamenala docentka Junková i kuriózní motivace.
Například sem dvakrát přijel do kurzu nemanželský syn Němce a Češky ze Strakonic, kterého otec tajil, protože už byl ženatý v Německu. Jenomže česká matka zemřela, když měl chlapec dva roky. Bylo to za socialismu, takže otec neviděl jinou šanci, než dítě zavřít do kufru auta a načerno ho převézt přes hranice. V Německu vystudoval a dospěl, vztah k češtině si ale zachoval.
Stejně tak měl chuť osvěžit si mateřštinu důchodce, který za války patřil k dětem, jež zachránil Nicholas Winton. V Praze žil do svých deseti let. Adoptovali ho Angličané, celá jeho židovská rodina zahynula. Pracoval jako stavitel, ale rodnou řeč nezapomněl. „Udivilo nás tehdy, jak rychle se do ní zase vpravil a začal dobře mluvit,“ vzpomíná ředitelka.

Vědí, proč se učí

Mít tak motivované žáky je radost, shodují se učitelky, které letní škole věnují kus prázdnin. „Chodí včas, neopisují, protože považují za ponižující podívat se do sousedova sešitu,“ shrnuje Eva Krejčová.
Rodinné důvody přivedly do Budějovic tentokrát i třiačtyřicetiletého Alaina Barthela z Francie, který chce porozumět rodičům své manželky.
Naopak šestašedesátiletý Günter Lange doma v Německu vůbec česky nemluví, ale poslouchá lužickosrbské rádio, které hraje i české písničky. V Budějovicích se takto učí už poosmé, ale jižní Čechy zná ještě déle. V roce 1971 poprvé vyrazil s turisty na Pochod pětilisté růže a Českokrumlovsko, zvlášť Lipno, mu učarovalo.
Na pěší túry sem od té doby jezdí pravidelně. „Z Německa vždycky jde tento pochod asi padesát lidí, takže se hodí, že rozumím česky a můžu překládat. Pro Čechy je to často příjemné překvapení, když se Němec snaží mluvit jejich řečí,“ vypráví důchodce, který pracoval jako počítačový programátor a tvrdí, že je třeba pořád něco studovat.