Místo narození: u železničních závor

Zdravotnictví v osmdesátých letech mělo své plusy i minusy. Například vybavení se nedalo s dnešní dobou srovnávat.

„Sterilizátor byla tak hlučná bedýnka, že jsme ho museli zapínat až po ordinačních hodinách, protože bychom se vůbec neslyšeli. Dnes také nechápu, jak jsme zvládali práci bez počítače. Tak šedesát procent mé práce je totiž právě na něm. Tehdy se psalo a dělalo všechno ručně,“ vzpomíná zdravotní sestra Marta Hřebejková.

Materiály na jedno použití byly v té době hudbou budoucnosti. Injekční stříkačky sestry vyvářely, stejně jako obvazy.

Podle Hřebejkové se ale v té době léčilo, jak to nejlépe šlo. „Léky byly o něčem jiném. Ale pokud se píchal penicilin, měl stoprocentní účinnost. Pokrok jde dopředu, v dnešní době jsou různá antibiotika, ale ne vždy lék na pacienta působí,“ hodnotí zdravotní sestra.

Za pacientem
na kole nebo pěšky

Také kontakty s lidmi byly výborné. Lékaři chodili často za pacienty domů, a tak je znali opravdu velmi dobře. Návštěvy absolvovaly i zdravotní sestry.

V Mirovicích měly takzvanou odpolední návštěvní službu. Nemocným například převazovaly bércové vředy, což bylo v té době poměrně časté onemocnění.

Do okolí si zdravotníci najímali sanitu. Když nebyla k dispozici, jezdili lékařským autem. V místě, kde sídlilo zdravotní středisko, chodili za pacienty pěšky nebo jeli na kole. Při práci v kravíně nebylo výjimkou, že dobytek přimáčkl ošetřovatele. Dnes se lékaři s úrazy podobného typu setkávají málokdy. Ubývají úměrně s menším počtem zemědělských usedlostí.

Změny zasáhly i do porodnictví. „Závidím ženám, které rodí v této době. Protože být těhotná je téměř zásluha. A péče o těhulky, jak se jim teď říká, je nesrovnatelná,“ uvádí Anna Mrázková.
Před revolucí se mladí brali ještě mladí, a většinou proto, že museli. Soužití „na psí knížku“ se ještě nenosilo. O plánovaném rodičovství mluvili jen v rádiu nebo v televizi. Tabletkovou antikoncepci téměř nikdo neznal a mít dítě bylo prvořadé. Na pořizování bydlení, auta a užívání dovolených mysleli manželé až posléze.

„Porodní bolesti jsme si musely odtrpět. Neexistovala ani anestezie, abychom necítily bolest. Nikdo se neptal, jestli chceme oholit, nebo jestli odmítáme klystýr,“ poznamenává matka dvou odrostlých dětí.
Místnostem poblíž porodního sálu se říkalo hekárna a bečárna, a běda, když některá matka moc křičela. To hned dostala vynadáno od sestry. Mít tatínka s kamerou u porodu bylo také nemyslitelné.
Mnohem častěji než dnes jezdily maminky do porodnice sanitkou. Občas se ale stalo, že dojely s miminkem v náručí. „Kolik dětí se narodilo u vlakového přejezdu v Dobešicích, když byly závory dole? Přejezd nešel objet a porod zastavit,“ vzpomíná Marta Hřebejková.

O něčem jiném už je i zubní lékařství. I když v době před rokem 1989 byla lepší osvěta a prevence. Obojí se praktikovalo už v mateřských školkách a na školách.
Rodiče by měli své děti vodit na preventivní prohlídky alespoň dvakrát ročně. Ale péče o zuby pokulhává už v dětském věku.

O zuby přichází
čím dál mladší děti

Praxe je taková, že některé matky přivedou malého pacienta, až když ho něco bolí. Přitom je nutné, aby lékař sledoval dětský chrup kvůli případným vývojovým vadám.

Pro nedostatečnou péči, nevhodnou stravu a nesprávný životní styl se snižuje věková hranice dětí, které přicházejí o zuby. Zubaři evidují případy deseti i jedenáctiletých dětí, které už v tomto věku nevratně přicházejí o své stoličky.

Spousta dospělých ale také spoléhá na reklamu a věří, že zdraví a bílý chrup jim zajistí správná zubní pasta.