Sedmatřicetiletý středopolař Radek Slončík má za sebou bohatou fotbalovou kariéru. Dvakrát se radoval z mistrovského titulu. Nejprve v roce 2001 v barvách pražské Sparty, podruhé v roce 2004 s Baníkem Ostrava. Hrál také v Maďarsku, s Ujpeští v roce 2002 získal Maďarský pohár. Třetí sezonu hraje v Karviné, kde má ještě roční smlouvu.
Máte sedmatřicet let. Jak dlouho chcete ještě hrát?
V Karviné mám smlouvu ještě na rok. Jestli budu pokračovat dál, bude záležet hlavně na mém zdravotním stavu. Na jaře jsem měl zlomenou zánártní kůstku, takže jsem odehrál snad jen tři zápasy. Letní přípravu jsem však absolvoval celou, tak doufám, že se mi letos zranění budou vyhýbat.
Karviná hraje druhou ligu třetím rokem. Skončila dvakrát osmá. Jaké jsou její ambice v této sezoně?
Chceme jít výš. V předešlých letech jsme se chtěli pohybovat ve středu tabulky. Letos je naším cílem skončit do pátého místa.
Vstup do soutěže vám náramně vyšel. Po dvou kolech máte šest bodů a impozantní skóre 7:1.
To je pravda, ale je to teprve začátek sezony. Jsme moc rádi, že nám úvodní zápasy vyšly, ale nesmíme je přeceňovat.
Do Karviné jste přišel z Fulneku, který měl jednu dobu hodně vysoké ambice.
Ano. Přišel jsem tam v zimě v roce 2007 z Baníku. Hned jsme dokázali postoupit do druhé ligy. Následující rok jsme si jako nováček soutěže vůbec nevedli špatně. Ještě čtyři nebo pět kol před koncem jsme usilovali o postup do první ligy. Nakonec jsme skončili šestí.
Další sezona už však byla o hodně horší. Fulnek skončil s devíti body suverénně poslední. Kde se stala chyba?
Majitel měl nějaké problémy. Už neměl peníze na fotbal ve Fulneku. Řekl nám, že si můžeme hledat nové angažmá. Tenkrát se mi ozvala Karviná.
Největší část fotbalové kariéry jste strávil v dresu ostravského Baníku. Na které období nejraději
vzpomínáte?
Jednoznačně na sezonu 2003/2004, ve které jsme získali mistrovský titul. Tenkrát žila fotbalem
celá Ostrava. Od třetího kola bylo každé naše domácí utkání vyprodané. A to takovým způsobem, že lístky nebyly už v pondělí, když jsme chodili na trénink. Byla to obrovská euforie. Chodili na nás vynikající fanoušci, kteří s námi jezdili i na zápasy ven. Co se fandění týče, měli převahu i na stadionech soupeřů.
Čím si vysvětlujete, že jste tehdy na podzim ani jednou neprohráli?
Naprázdno jste vyšli až z jarního měření sil v Blšanech. Tehdy jsme měli hodně zkušené mužstvo. Osm
nebo devět fotbalistů už mělo odehraných spoustu ligových zápasů. Dneska nemůžete hrát jen s mladými, pokud chcete pomýšlet na nejvyšší mety. V mnohých případech tam trenér Komňacký
ani nemusel být, protože jsme si hru dokázali řídit sami. Kouč zasahoval až v případech, kdy to bylo na nějaké hranici. Potom řekl, jak co bude.
Po mistrovské sezoně byli fanoušci namlsaní na evropské poháry. Baník v nich ale vyhořel. Kde se
stala chyba?
Především se špatně doplnil kádr. Odešli klíčoví hráči, které vedení nedokázalo nahradit. Sice přišlo šest nových fotbalistů, ale pět z nich se vůbec nechytlo. Proto jsme šli výkonnostně dolů. Pohárová střetnutí ukázala, že zahraniční celky, jako je německý Leverkusen nebo anglické Middlesbrough,
jsou úplně někde jinde, než jsme tenkrát byli my.
Částečně jste si spravili chuť v domácím poháru, který jste tenkrát vyhráli.
Přesně tak. V lize se nám nedařilo tak, jak jsme si představovali. Proto jsme byli moc rádi, že jsme se fanouškům alespoň takto odvděčili. Na finále do Olomouce jich přijelo okolo pěti tisíc a vytvořili vynikající
atmosféru.
Kromě českých klubů jste si vyzkoušel také angažmá v Ujpešti. Jaký na vás udělal maďarský fotbal dojem?
Soutěž je hodně technická. Maďaři jsou dobří fotbalisté, ale bohužel jejich přístup k fotbalu není tak profesionální, jak by měl být. Ani vedení, ani trenéři nejsou na takové úrovni jako u nás. Proto jsou Maďaři tam, kde jsou. Kdyby za sebou měli lepší trenéry a management, tak jsou dávno jinde.
Maďarština je pro Čechy hodně těžký jazyk. Dělalo vám problémy adaptovat se na tamní prostředí?
Velkou výhodou bylo, že jsem šel do Maďarska spolu s Lubošem Kozlem. Navíc ze začátku nám hodně pomáhal jeden slovenský spoluhráč, který už maďarsky uměl hodně dobře. Začátky tedy nebyly
nijak zvlášť složité. Po fotbalové stránce jsme od začátku do mužstva perfektně zapadli. Pokyny, které jsem používal na hřišti, jsem se naučil v podstatě hned.
Ke kterému českému týmu byste Ujpešť přirovnal?
K pražské Slavii. Jako je u nás dlouhodobě nejlepší Sparta před Slavií, v Maďarsku je Ujpešť hned za Ferencvárosem.
Kolik diváků chodilo na vaše zápasy?
Když jsem do Ujpešti přišel, zrovna postavili nový stadion pro čtrnáct tisíc diváků. Na ligu chodilo od čtyř do sedmi tisíc. Když jsme ale hráli derby s Ferencvárosem, bylo vyprodáno do posledního místa. Připadalo mi, že fanoušci žili od derby k derby. V takových případech to ve městě bylo poznat. Uzavíraly
se ulice. Policisté jezdili na koních. Něco takového jsem nikde jinde nezažil.
V Česku jste hrál také za Spartu. Jaké to bylo?
Bohužel toto období nepatří k nejšťastnějším v mé kariéře. Ve Spartě jsem nedostával tolik příležitostí. A když už jsem hrál, tak ne na postu, na kterém jsem vynikal v Baníku.
S čím jste se musel po příchodu do Sparty nejvíce srovnat?
Kromě velké konkurence s ohromným tlakem od vedení, médií, ale taky fanoušků. Pořád se musí vyhrávat.
Zkušeností máte dost. Co chcete dělat, až přestanete hrát?
Fotbalového agenta. Už teď pomáhám s přestupy českých nadějných mladých fotbalistů do Maďarska, kde mají daleko lepší podmínky než u nás.
