Čtrnáctiletý David Seifert je mistrem republiky ve skoku o tyči a o dva roky mladší Eliška Marešová mistryní republiky ve veslování dvanáctiletých žaček. Oba jsou talentovaní, nadějní. Kolíňák David i Eliška ze Strak na Nymbursku se podobají ještě v jednom. Jsou stydliví až bázliví a při rozhovoru často nejistě klopí zrak k zemi.
Už jste někdy dělali rozhovor do novin?
David: Jen jednou, takový krátký. Bylo to po Kutnohorské laťce, kde jsem si vylepšil osobní rekord na 421 centimetrů.
Eliška: Pro mě je to úplná mediální premiéra.
Jak jste se dostali ke svým sportům, ve kterých vynikáte?
David: Ke skoku o tyči jsem se dostal ve škole. Chodím do sportovní třídy, která je zaměřená na atletiku. Tam jsem poprvé skok o tyči vyzkoušel a hned mě začal bavit.
Eliška: K veslování jsem se dostala díky bratrovi. Závodně vesluje a dá se říct, že mě k vodě přivedl on. Hned se mi to zalíbilo.
Dělali jste už předtím nějaký sport?
David: Asi čtyři roky jsem hrál tenis, ale spíše jen rekreačně. Po čase mě ale přestal bavit a naopak jsem se nadchnul pro atletiku.
Eliška: Pro mě je veslování úplně prvním sportem, kterému se vážněji věnuji.
Co vás na vašich sportech baví nejvíce?
David: Celé je to takové zajímavé, zábavné, prostě se rozběhnu a běžím. Někdy to je nebezpečné, třeba když jsem ze čtyř metrů spadl do šuplíku. Ale ani to moc nebolelo, protože jsem si vyrazil dech. Je to strašně zábavný sport, navíc plný adrenalinu. Není to stereotyp.
Eliška: Hlavně závody, ale to záleží, jak se zrovna povedou. V Lysé nad Labem, kde nyní trénuji, je skvělá parta, mám tam hodně kamarádek. Navíc je to sport, který se většinou provozuje v krásném prostředí.
Kam chodíte na základní školu?
David: Do sedmé základní v Kolíně, A třídy jsou tam zaměřené na atletiku. Teď půjdu do deváté třídy.
Eliška: Na osmileté gymnázium do Nymburka. Po prázdninách půjdu do septimy.
Co říkají spolužáci na vaše úspěchy?
David: Tak různě, ale nejvíc, že jsem blázen. Také tyč zkoušeli a diví se, že se nebojím.
Eliška: Spousta kamarádek dělá nějaký sport, ale určitě si mých úspěchů všimly a moc mi fandí. Na mistrovství republiky za mnou do Račic některé přijely.
Kdo je vaším trenérem a jak často trénujete? David: V Praze mě trénuje bývalý reprezentant ve skoku o tyči Zdeněk Lubenský a v Kolíně Jaroslav Chyba. Trénuji čtyřikrát až pětkrát týdně, zhruba hodinu a půl. Eliška: Ještě nedávno jsem jezdila za Nymburk, tamní trenéři mají na mých úspěších velký podíl. Nyní vesluji v Lysé nad Labem, trénuje mě Jitka Havlíčková, která tam má na starost žáky. Trénuji třikrát týdně, asi dvě hodiny. Kromě toho běhám a doma jezdím na rotopedu, v zimě pak chodíme na trenažér a do tělocvičny.
Jak vypadá takový klasický trénink?
David: Záleží na tom, co zrovna trénujeme. Někdy jsme v sokolovně a cvičíme gymnastiku, často jsme také na atletickém stadionu v Kolíně, tam běháme. Jednou týdně pak jezdím do Prahy, kde se zaměřuji na techniku a skáču.
Eliška: Tréninky jsou pestré, není to jen úmorná dřina na lodi. Kromě vytrvalosti chodíme i běhat nebo plavat. Navíc někdy jedu jen sama ve skifu a jindy zase v posádce s kamarádkami.
Davide, ty sis na Kutnohorské laťce osobní rekord o dva decimetry na 421 centimetrů, čekal jsi to Vůbec ne. Dva měsíce jsem netrénoval, protože jsem měl problémy s ramenem. Asi mě vyhecovalo skvělé kutnohorské publikum a důležitost této akce.
Eliška pro změnu vybojovala v Račicích dvě zlata. Byla jsi z tohoto velkého úspěchu překvapená? Myslela jsem si, že bych mohla být vysoko, ale dvě zlata jsem rozhodně nečekala. Je to úspěch. Hlavně mě těší vítězství ze skifu, protože jsem tento závod jela jen dvě hodiny po dvojskifu a byla jsem už trochu unavená.
Máte nějaký sportovní vzor? David: Mám, Sergeje Bubku. Sice jsem ho nikdy neviděl skákat na živo, protože ukončil kariéru, když jsem se narodil. Ale i tak je to pro mě fenomén mužské tyčky. Eliška: Teď určitě Pavlínu Zoubkovou, která je mou kolegyní v Lysé na Labem. Právě se chystá na mistrovství světa juniorů do Račic.
Čeho byste jednou chtěli dosáhnout? David: Je přede mnou ještě velká spousta práce a dřiny. Jednou bych se chtěl ale dostat na významné atletické akce, jako je mistrovství světa nebo olympiáda. Eliška: Popravdě, zatím jsem o tom tolik nepřemýšlela. Uvidíme, jestli mě bude veslování i nadále bavit a také jestli budu zdravá.
Sledovali jste vaše sporty v televizi, než jste se jim začali věnovat? David: Určitě, atletika mě vždycky bavila. Sleduji mítinky či mistrovství. Eliška: Ještě v době, kdy jsem neveslovala, tak moc ne. Ale teď, když nějaké veslařské závody dávají, tak se dívám.
V čem vidíte hlavní důvody, že ve svých disciplínách vynikáte nad ostatními?
David: Možná budu mít nějaký ten talent (úsměv). Hned jak jsem vzal tyč poprvé do ruky, tak mi lidé říkali, že budu skákat dobře. A také poctivě trénuji a mám k dispozici výborné trenéry. Navíc jsem ze sportovní rodiny, máma vrhala koulí, strýc skákal o tyči.
Eliška: Asi to mám trochu v genech. Také bych řekla, že mám bojovné srdce, nerada prohrávám. Třeba v Račicích jsem byla v polovině závodu třetí, nesmířila se s tím a nakonec jsem všechny předjela.
Podporují vás rodiče?
David: Hrozně moc mi fandí, jezdí se na mě dívat na závody. Nejvíc mě ale vždycky chválí babička.
Eliška: Jsou rádi, že trávím čas sportem a s dobrou partou. To, že jsem úspěšná, je pro ně bonusem navíc. Tatínek mě vozí často na tréninky i závody a obětuje tomu dost času.
Jaké máte koníčky? David: Rád jezdím na motorce a čtyřkolce, to je má vášeň. Občas si jdu zahrát fotbal. Eliška: Hraji už asi pět let na klavír, to mě moc baví. Také ráda čtu dívčí romány nebo poslouchám hudbu.
A ve škole vás baví… tipnu tělocvik?
David: Trefa do černého (úsměv). Také přírodopis. A přestože mě nebaví matika, asi půjdu na ekonomku.
Eliška: Tělocvik mám ráda, krom něj ale také biologii, matematiku a hudební výchovu.
