Devatenáctiletá Markéta krájí cibulku a potom okurky na salát. Jako vyučená kuchařka si počíná neobyčejně zručně. Aby své dovednosti dále rozšířila, chodí teď ještě do školy pro pečovatelky. Surovinu od Markéty přebírá o tři roky mladší Romana a vzápětí už z pánvičky zašumí rozpálená cibulka. Dívky mají k ruce ještě šestnáctiletého cukrářského učně Jirku. Překvapivě se i on umí ke sporáku postavit. Nedělní oběd v „tréninkovém bytě“ v Donské ulici bude tentokrát v levnější variantě - špagety jsou hotové v mžiku. A ještě rychleji mizí v žaludcích strávníků.
Některé „disciplíny“ mladí zvládají hravě, jiné musejí ještě procvičovat. „Na vaření jsou kolikrát šikovnější než my,“ pochvaluje si sociální pracovnice Jana Plessingerová.
Cvičí i hospodaření s penězi
Do pronajatého bytu ve Vršovicích jezdí o víkendech mladí z dětských domovů. Aby se tam jedinci na prahu dospělosti naučili, jak sehnat bydlení a práci. Jak se orientovat v inzerátech na internetu, jak nakupovat a hospodařit s penězi. V těchto dovednostech je trénují sociální pracovníci z občanského sdružení Letní dům. Obvykle šestičlenné skupinky tam tráví šest víkendů od září do června.
„Naši žáci neznají řadu zdánlivě samozřejmých věcí a přitom se staví na vlastní nohy obvykle mnohem dřív než děti z rodin. Dělá jim potíže třeba i to, jak naplnit volný čas, protože vyrůstají v kolektivu a nejsou zvyklí si sami vymýšlet program,“ vysvětluje Jana Plessingerová, která vede jeden z víkendových tréninků spolu s Robertem Antropiusem.
Romana sní o vlastním hotelu
Skupinka mladých, kteří přijeli do pražského tréninkového bytu o předposledním říjnovém víkendu, žije v dětském domově v Písku. Někteří přitom mají kořeny v Praze. Pro budoucího cukráře Jirku je ale Praha moc velká. „Trochu se jí bojím, těžko bych se tu vyznal,“ míní a samostatný život chce začít raději na jihu Čech.
Jinak to vidí vytáhlá pohledná Romana, která studuje hotelovou školu. Chtěla by pracovat jako recepční a pro takovou práci je hlavní město jako stvořené. Také mohla při sobotní večerní procházce na krásných rozsvícených restauracích oči nechat.
„Kdybych měla říct práci svých snů, chtěla bych mít jednou vlastní hotel. Ale to se mi asi nepovede,“ říká smířeně.
V domově žije osmým rokem. Proč, to novinám svěřit nechce. „Zpočátku mi bývalo smutno, do domova jsem nechtěla, ale teď už jsem tam spojokená,“ podotýká dívka.
Po nákupech hurá na počítač
Program začíná už v pátek návrhem jídelníčku a nákupem potravin na víkend. „Je to docela fuška vyznat se v různých cenách tak, aby člověk věděl, na čem ušetřit,“ říká Kája.
Všemi víkendy se prolíná výcvik k samostatnosti. Do programu se přitom vejde i návštěva Domu na půl cesty nebo realitní kanceláře včetně rozhovoru s makléřem. Mladí s povděkem vítají procházku po památkách a ještě víc návštěvu kina.
V bytě se trojice dívek střídá s trojicí chlapců u počítače. Nejčastěji zkoumají realitní servery, aby se orientovali v inzerátech a uměli si sami najít bydlení.
Dívky v hlubokém soustředění přišpendlily oči k monitoru. „Co to je PVC?“ ptá se jedna z nich Roberta Antropiuse. Mladý muž vzápětí trpělivě děvčatům vysvětluje i další „záludnosti“ v textu.
„Jedna plus jedna, Michle, cihla, cena devět tisíc korun plus služby. Co znamenají ty služby?“ žádá o vysvětlení další z děvčat.
S počítačem sice umí zacházet ze školy, ale možná ne tolik jako děti v rodinách. A porozumět různým zkratkám a cizím slovům v inzerátech bývá někdy nad jejich síly.
„Páni, koukni na tu úžasnou vanu. Tak o takové si můžu nechat jenom zdát,“ obdivně zazní nad fotografií jedné z koupelen bytu nabízeného na internetu.
Umět si najít bydlení je základ
Najít si po odchodu z domova bydlení bývá snad největším problémem, proto tématu věnují sociální pracovníci zvýšenou pozornost. Mladí probírají různé možnosti od podnájmu až po azylový dům, popisují si výhody i nevýhody. Dostali do rukou i vzor nájemní smlouvy a předvedli si, jak ji správně vyplnit.
„Já bych v ubytovně bydlet nechtěl. Spíš uvažuji o podnájmu, protože bych rád bydlel sám. Jenže ten je zase dražší, takže fakt nevím,“ medituje budoucí cukrář Jirka. Samostatný pokoj se nejvíc líbí také budoucímu zedníkovi Pepovi. Jen Kája si není jistý, jestli náhodou nebude v ubytovně veseleji.
Ze všech mladých, kteří se ten víkend ve vršovickém tréninkovém bytě sešli, má největší „vyřídilku“ Jirka. Rozpovídá se o rodičích, o tom, jak dřív chodil za školu, nakonec si ale svou otevřenost rozmyslí. „To tam radši nepište,“ poznamená Jirka.
V domově je teprve deset měsíců a tvrdí, že si polepšil. Jak si po vyučení zařídí život, je prý zatím ve hvězdách.
Víkendový trénink vyplňuje mezeru
Občanské sdružení Letní dům, které pronajatý tréninkový byt provozuje, vzniklo už v roce 1997.
„Zpočátku jsme dělali pro děti z domovů víkendové a prázdninové programy, které byly zaměřené především na arteterapii. Pak jsme ale odhalili tuhle velkou mezeru a nabídli domovům tréninkové pobyty,“ říká Martina Bromová z Letního domu s tím, že děti, které domov opouštějí, si v životě neumí moc poradit. „A tak od loňského září do letošního června absolvovalo pobyty v tréninkovém bytě v Praze prvních dvanáct mladých lidí,“ dodává Bromová.
Nabízejí také individuální doprovod
Absolventům nabídli navíc ještě individuální doprovod. Ukázalo se, že taková pomoc z pozice staršího sourozence nebo kamaráda je velmi žádoucí. A tak například pětadvacetiletá Jana Plessingerová v Praze teď třeba doprovází dívku, která bydlí v Domě na půl cesty. Pomohla jí už sehnat práci i bydlení.
„Samozřejmě spolupracujeme s dětskými domovy a navazujeme na to, co se děti učí tam,“ říká absolventka oboru sociální politika a sociální práce na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. S výsledky závěrečného testu, který má ukázat, co si kdo z účastníků tréninku zapamatoval, je Jana Plessingerová spokojená. „Tahle skupinka byla hodně šikovná, takže jsem to čekala,“ dodává spokojeně Plessingerová.
