Množství informací z nás dělá pr ůtokové ohřívače, říká mistr řeči

Studoval na Divadelní fakultě múzických umění u Ivana Vyskočila, jehož improvizované Nedivadlo proslulo hravostí, humorem a absurdními situacemi. Nikoho tedy nepřekvapí, že si pětatřicetiletý Jan Nepomuk Piskač jednou nasadil na záda velkou bílou vanu a vyrazil do centra Prahy.

Vyskočilův Příběh s vanou je natolik vtipný, že člověk dostane chuť vyzkoušet si, jaké to je být středem pozornosti, a přitom nic nevidět. Líbilo se vám to?

Vana byla poměrně těžká a já s ní naběhal asi třicet kilometrů, protože občas do záběru vjela tramvaj a bylo třeba akci opakovat. S nápadem přišel Pavel Kolaja, který točil dokument o profesoru Vyskočilovi. Součástí byly i hrané scény a motiv s vanou je tak výrazný, že nemohl chybět. Vybrali mě, že prý mám dost páry, tak jsem s vanou běhal po Karlově mostě, Staroměstském náměstí a kolem Slávie.

Na fotce vás dokonce vede po Karlově mostě policista. Co tomu říkal?

Ochotně mě navigoval. Žijeme ve světě, kde není o výstřednosti nouze. Vyskočilovi ale nejde o samoúčelné exhibice kuriozit, zajímá se o to, co je za tím, v tomto případě pod tím. Pod vanou jsem cítil smysl toho nesmyslu. Moderní umění zhusta zachází s provokací, aby si člověk v té obecné letargii vůbec něčeho všiml.

Se slovem vana si hrajete dál. Pro Budějovice jste vymyslel pořad HoroVání.

Líbí se mi, že v tomto městě vznikl příjemný klub Horká vana, dokonce tam mají jednu pohovku vyrobenou z opravdové vany. Byla mi pohodlná, a tak jsem si tam na dvanáctý duben domluvil translatologický večírek.

Co to je?

Nazývám tak svůj pořad z „překladů a překradů tvorby cizí i sobě vlastní“. Bude to taková lázeň ze slov na jazyku a balzám pro uši. V zásobě mám bezmála dvacetihodinový repertoár autorských i převzatých textů desítek autorů, mezi nimiž je Kafka, Charms, Queneau, Prevert, Morgernstern, Pasternak, Frynta, Reynek či Skácel. Libovolně je kombinuju, přecházím do různých jazyků a někdy naopak „vypnu zvuk“ a představím text pouze pomocí gest a mimiky.

Zdejší publikum má rádo improvizaci Jaroslava Duška, vždy tu mívá nabito. Nabízíte také hru se slovy?

Máme oba školu Ivana Vyskočila, leccos jistě cítíme stejně. Jedno slovo rodí druhé. Ale já jsem se hodně zaměřil na cizí řeči, využívám jejich melodii, odlišný rytmus. Je to tělová záležitost. Překladatel Vladimír Mikeš říká, že v rytmu té které národní poezie je zakletý rytmus ženské chůze – třeba Španělka chodí v trocheji, zatímco Ruska v jambu.

Kolika řečmi mluvíte?

Studoval jsem na Gymnáziu J. V. Jirsíka, odkud jsem se na rok dostal do francouzského Dijonu. Zcela obklopený francouzštinou jsem tam najednou dostal velkou chuť doplnit si ruštinu a němčinu, které jsem coby povinné předměty na základní škole vůbec neměl rád. Umím anglicky, jeden semestr jsem strávil ve Finsku. Diplomku jsem psal o polském divadle. Polštinu mám ve velké oblibě.

Když mluvím cizí řečí, připadám si trochu jako někdo jiný. Platí podle vás rčení „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“

Každá řeč člověka obohacuje. Když užívá cizí jazyk, změní se mu hlas, mluví v jiné tónině. Zvolní, je uvolněnější, ale zároveň soustředěnější, a to je velká výhoda, protože je víc vnímavý. Cizí řeč navíc dává možnosti vyslovovat některé hlásky jinak, člověk si může hezky po holandsku zachrochtat nebo se polaskat s polskými ř, š nebo č. Mimochodem amplion uličního rozhlasu se polsky řekne ščekačka. Není to přesné?

Zapojujete do této hry i své žáky? V Budějovicích je učíte ve Studentském univerzitním divadle a na Vysoké škole technické a ekonomické.

V SUDu mám kurz tvůrčího čtení, psaní, přednášení. Při něm každé první pondělí v měsíci pořádáme večer společné vystoupení i pro veřejnost.

Byla jsem na vaší hodině a zaujalo mě, jak se detailně mazlíte s každým slovem. Třeba máslo učíte vyslovovat, jako kdybyste ho opravdu mazal na chleba. Proč?

Není náhodou, že mluvidla máme tam, kde jsou i naše chuťové pohárky. Slovy se dá mlaskat, slintat, můžeme je zálibně poválet po patře nebo cedit skrz zuby. Požitek ze slova se pak rozlévá po celém těle.

A pak víc vnímáme, o čem je řeč?

Žijeme v době, kdy z nás množství informací udělalo průtokové ohřívače – média nás zásobí ze všech stran a při páté zprávě už nevíme, o čem byla ta první. Proto je čím dál důležitější, jak se člověk vyjadřuje. Aby zaujal, nenudil, neotravoval. Nejdřív učím zpomalit a pracovat s tichem. Pauza může působit napínavě, posluchač zpozorní, takže lze zdůraznit to, co přijde po ní. Většinou to různí řečníci dělají opačně a slovo, kterému dávají hlavní význam, hlasitě vyhrknou. Ale to působí spíš nelibě. Radím nezdůrazňovat věci výstřelem, ale spíš ztišením či zpomalením.

Po oscarovém filmu Králova řeč, který je zrovna hitem v kinech, už je mi váš obor trochu jasnější. Král koktal – uměl byste si poradit také s nějakou vadou řeči?

Na to nejsem odborník, ale pokud má nějaká osobnost co říct, vada řeči mě neruší. Naopak poslouchám pozorněji – třeba Karla Schwarzenberga nebo Leoše Suchařípu. Tento herec se vrátil na scénu po mozkové mrtvici a znovu se učil mluvit. V té době natočil film Faunovo velmi pozdní odpoledne a já si tam vychutnávám každé jeho slovo, protože tuším, kolik mu dalo práce.

Máte dvě malé dcery, čtete jim před spaním?

Samozřejmě, čteme a pak si ještě vyprávíme. Radím to každému, je to zážitek. Při čtení nahlas člověk o autorovi zjistí mnohem víc, než když čte jen v duchu očima. Tohle mě u Vyskočila naučila paní Ada Fryntová, manželka slavného básníka a překladatele.

Jste tvůrcem takzvaných hightech haiku. Co to je?

Jsou to drobnosti, které se vejdou do jedné textové zprávy. Mobil se stal mým zápisníkem, a ta povedená haiku pak krasopisně přepisuji do notýsků. Už je mi ta forma ale trochu těsná, občas z ní říkanka přeteče a vznikne třeba znělka na ploše dvou i tří SMS.

Co všechno už se vám do malých textovek vešlo?

Začínal jsem variacemi na šrámkovské Chtěl bych tě potkati. Rozplemenily se mi na 134 čtyřverší. Čekali jsme dítě, tak jsem počítal ovečky. I tento cyklus znamenal jistou posedlost, ale stým haiku jsem ho nakonec uťal. Protože to byla stovečka.