„V Nadžafu bylo tělo Alího opravdu pohřbeno. Pak je ale jeho žáci přenesli sem. Po létech upadl hrob v zapomnění, stal se však zázrak,“ vypráví mi Wahid. „Zdejšímu mulovi se zdál sen, ve kterém mu samotný Alí vyjevil místo svého posledního odpočinku. Tam opravdu našli Alího hrob. Do dosud bezvýznamné vesnice se začali stěhovat lidé z okolí. Zrodilo se město Mazáre Šeríf, což v překladu znamená svatyně nebo hrobka vznešeného.“
Rozsáhlá mešita se zdmi zdobenými ornamenty z převážně modrých kachlíků je středobodem města už po pět staletí. Sem přicházeli lidí v časech dobrých i zlých. Těch zlých bylo v nedávných dějinách Afghánistánu přece jen podstatně víc. Když na začátku devadesátých let 20. století odešli ze země definitivně Rusové, sever Afghánistánu (včetně samotného města Mazáre Šeríf) se načas stal oázou klidu. Panství legendárního komandýra Dostuma odolávalo občanské válce a do města nesahala ani moc Tálibánu. Až do srpna roku 1998.
„Když přišli tálibové, nastalo nejhorší období. Nutili nás nosit plnovous a chodit z mešity do mešity. Práce nebyla. Můj vysokoškolský diplom z Československa přestal platit. Prý jsem studoval v zemi, kde nežijí muslimové,“ vzpomíná Karim, někdejší absolvent bratislavské techniky.
Byť přinesla tisíce mrtvých, netrvala vláda Tálibánu nad městem Mazáre Šeríf dlouho. V listopadu roku 2001 se lidé přidali na stranu afghánské Severní aliance a Tálibán vyhnali. Místem největších oslav se stala právě mešita Hazrat Alí. A deset roků od pádu tálibů si tam budou připomínat i nyní.
