Monarchie: pero, busta, vitráž
Když dělníci před lety bagrovali jámu pro liberecký Interspar u Tržního náměstí, vydloubli ze země sochu. Když ji očistili, vykoukl na ně František Josef I. i se svými metály. Stal se oživlou vzpomínkou na časy Rakousko-Uherska. Jednou z těch, které v Liberci zůstaly.
„Mramorová socha je zachovalá, i když má trochu pochroumaný nos. Máme ji v depozitáři a lidem ji ukážeme nejspíš jako jeden z exponátů měsíce,“ říká ředitel Severočeského muzea Jiří Křížek. O osudu busty toho historici moc neví. „Rozhodně je umělecky a historicky cenná. Víme, že ji vyrobili při příležitosti výstavy německých Čechů v roce 1906 a že byla někde na výstavišti nad přehradou. Co bylo pak, ale můžeme jen hádat,“ poznamenává ředitel.
Za první republiky musela busta zmizet stejně jako všechny připomínky staré monarchie. Liberec, jinak německý Reichenberg, byl v tomto ohledu specifický.
„Je zajímavé, že tu symboly monarchie ničili s citem. Jako by počítali s tím, že se někdy vrátí,“ poznamenává Křížek.
Důkazem toho jsou třeba nápisy na starých lázních. Ty dělníci opatrně obalili pytli a nahodili maltou. „Vůbec jsme netušili, že tam jsou, a přišli na ně až při opravách fasády. Zrestaurovali jsme je a vrátili zpět,“ říká bývalý tajemník libereckého magistrátu a autor řady publikací o Liberci Marek Řeháček. První nápis nad vchodem hlásá, že lázně nesou jméno po císaři Františku Josefovi I. Druhý, menší, upozorňuje, že je Liberečané postavili k padesátinám jeho vlády.
Na svém místě zůstal natruc všem režimům také další nápis. Nad vchodem do průmyslové školy na Masarykově třídě stojí latinsky Viribus unitis, česky Spojenými silami. „To bylo rodové heslo Habsburků,“ vysvětluje Řeháček. Škola totiž byla vlajkovou lodí rakousko-uherského školství, jakousi c. k. státní školou živností, která měla vychovávat řemeslníky a techniky pro rozvíjející se průmyslové město.
Stopy po Habsburcích jsou i v samém srdci liberecké radnice, ve slavnostní obřadní síni. Nalevo od oken rozevírá křídla obrovská dvouhlavá rakouská orlice. „Spolu s erbem města Liberce a českým státním znakem uprostřed tvoří unikátní trojlístek,“ připomíná Řeháček.
Za svého působení na liberecké radnici objevil také další památku. „Na jedné z vitráží chodby ve druhém patře najdeme pomník dalšího Habsburka, syna Marie Terezie Josefa II. Navštívil Liberec třikrát a k jeho návštěvě v roce 1779 se váže příhoda, kterou popsali historici.
Uspořádal na Clam-Gallasovském zámku velkolepou hostinu a po ní se šel projít do zahrady. Tam uviděl zahradníka s pluhem a dostal chuť si jeho práci vyzkoušet. A tak do pluhu zapřáhl zahradníka a zoral jeden záhon,“ popsal Řeháček.
Potkal se se Světlou
– ve sběrném dvoře
Liberecký lesnický a zemědělský spolek založil na Josefovu počest na úpatí Jizerských hor velký park, dnešní Lidové sady. A v nich mu vztyčil pomník o výšce pěti metrů s bustou ulitou z kanonového bronzu. „Za války skončila ve sběrném dvoře, kde se potkala s další slavnou osobností, s pomníkem Karolíny Světlé. Zatímco Světlá přežila, císař se stal potravou pro samopaly,“ dodal Řeháček.
O další vzpomínku na monarchii se zasloužili lidé z okresního archivu. Je jí psací pero. Použil je syn Františka Josefa I., korunní princ Rudolf, který ve třiceti letech z nešťastné lásky spáchal sebevraždu. Jako třináctiletý kluk navštívil Liberec a asistoval u otevření Domu soukeníků na Sokolovském náměstí. Dnes je v něm hospoda U Žabáka.
Zvěčnil se do pamětní knihy a záznam i s perem skončil v libereckém okresním archivu. Tam ho po sto letech objevili.
