Skutečnost, že mravencům slouží tykadla ke sběru informací o prostředí, v němž se nacházejí, je známa už 125 let. Významně ji obohatili výzkumníci z Univerzity v Melbourne, když jako první na světě přišli s důkazem, že tykadla informace nejenom sbírají, ale také šíří jako jejich „vysílače“.
Biologové odhalili mravenčí obousměrný komunikátor díky studiu takzvaných kutikulárních uhlovodíků (CHC). Tyto sloučeniny pokrývají těla všech jedinců hmyzí říše, umožňují ochranu před dehydratací stejně jako vzájemnou identifikaci. Hmyz jejich prostřednictvím rozpozná cizí druh a potenciálního nepřítele, stejně jako jedince svého druhu z cizího hnízda či stejné kolonie.
Dávný pokus byl inspirací k novým
Vědci vyšli z dávného pokusu slavného entomologa Augusta Forela, který mravencům odstřihl tykadla. Zmrzačené jedince různých druhů a kolonií pak pozoroval v uzavřené nádobě. Zjistil, že se mravenci „nepoznávají“ – nezačali spolu bojovat, naopak se k sobě „tulili“.
Biologové tentokrát hmyz nemrzačili, jen z jejich těl či částí odstranili CHC. Desítky experimentů potvrdily, že právě tykadla, jimiž se mravenci při komunikaci poprvé dotknou, jsou nositeli informace (specifického CHC), z jakého hnízda či kolonie jedinec pochází. Vědci také odhalili, že každá část hmyzího těla je pokryta jiným typem CHC. Když se pak mravenec dotkne tykadly určité části těla ať už vlastního, svého druha či královny kolonie, může zase odpovídající informaci tykadly předat svým druhům či nepřátelům.
Vědci se teď chtějí zaměřit na stanovení významu a užití jednotlivých typů CHC a signálů, které kolonie hmyzu využívají.
