Letošní zima byla zatím nějaká nachcípaná: v nižších polohách s ní nic nebylo, měla zvýšené teploty a na ty, kteří se na ni těšili, kašlala. Těm, kteří si chtějí spravit chuť, doporučuji knihu Sám a sám. Napsal ji Richard Evelyn Byrd a popisuje, jak v roce 1934 strávil pět měsíců polární noci zcela sám na předsunuté meteorologické stanici na osmdesátém stupni jižní šířky. Je to napínavá kniha, při jejíž četbě vám mráz po zádech neběhá. Jezdí po nich rolbou.
To čemu mi tady říkáme tuhá zima, by pro Byrda byl normální pařák. Rozhodně totiž není zimomřivý. („Dnes jsem se vydal na každodenní procházku při minus 52 °C.“). Ale je to taky jen člověk a vždy se těší do vyhřáté chatičky, kde je „příjemných osmnáct stupňů“. Ovšem pod nulou. Postupně mu zmrzne na kost úplně všechno a jídlo musí i po hodinách rozmrzání na kamínkách dostávat ven kladivem a dlátem. Je to kniha, s níž pochopíte, co je to teplotní rozdíl („Když sedím, je teplota u mých nohou až o sedmnáct stupňů menší než u mé hlavy.“) Polárník se opravdu nenudil. („Prsty u nohou mi odumřely. Podupával jsem a tančil, abych v nich zase rozproudil krev, a zatím mi namrzl nos. A když jsem dával do pořádku nos, omrzly mi ruce.“) Jednou si myslel, že oslepl, ale kdepak. To jen neopatrně mrknul a zamrzla mu víčka. („Mráz vyvádí někdy podivné kousky.“)
Byrd se ale nenechal otrávit. A to ani, když se ukázalo, že jeho neposlušná kamínka jsou skutečně jedna velká otrava oxidem uhelnatým. Naštěstí je při tak nízkých teplotách snadné zachovat ledový klid: „Spal jsem raději při otevřených dveřích.“
Když jsem knihu dočetl, vrátila se domů moje žena. „To je kosa. Jsem pěkně vymrzlá.“ „Víš,“ řekl jsem, „mráz vyvádí někdy mnohem podivnější kousky.“ Zaťukala si na čelo. Usmál jsem se, zavřel oči a užíval si pocit, že mi nepřimrznou víčka. V pokoji bylo příjemných osmnáct stupňů. Nad nulou.
