Mt. Everest za den? Dřina, ale realita
Je neděle prvního května. Tři hodiny a tři minuty odpoledne a nad Kletí se ten den přes mraky poprvé prodralo slunce. Brzy! Ale na druhou stranu je to symbolické. Většina účastníků Himálajského tygra je v tu chvíli na svém posledním stoupání k vrcholu. Za hodinu už razítko nedostanou.
Téměř 150 účastníků chodilo a pár jezdilo na kole od sedmi od rána nahoru a dolů. „Je to super. Nikdo se nezranil, přišlo dost lidí a řada nováčků,“ pochvaloval si za pořadatele Martin Tomka. Několik desítek nových dorazilo i díky Sedmičce, která byla partnerem akce.
Déšť, zima a mokro
Blíží se sedmá hodina ranní a asfaltové parkoviště pod lanovkou se plní. Přesně v celou zazní povel a stovka nadšenců vyráží na trať. Další přicházejí později. Trasa je jednoduchá: kudykoliv nahoru, ale jen za použití vlastní síly.
S touhle akcí jsem měl různé plány. Nikdy by mě ale nenapadlo, že skončím devíti zdolanými vrcholy. Po začátku přešlapuju na startu a představa, že stejnou činnost budu vykonávat dalších devět hodin, mě děsí. Stačí dvacet minut a už se škrábu nahoru i já.
Je to přesně osmadvacet minut od startu, co potkávám první horaly sbíhat dolů. Sám jsem nahoře za nějakých pětadvacet minut. Nechám si označit kartičku. Jsem Kleťák. Ale tím jsem několikrát za rok, takže když slezu dolů a pořadatelé mi označí znovu lístek, zamířím opět nahoru. Být Tatrákem by bylo fajn. Mlha je jako mléko. Viditelnost maximálně dvacet metrů. Lidé se pomalu rozmělňují po lese i pod lanovkou, a tak má člověk pocit, že jde chvílemi sám. Do toho začíná drobně pršet a deštík se mění v regulérní liják. Teplota nic moc.
Jdu nahoru potřetí, pak počtvrté, a když už se drápu k horské chatě popáté, říkám si, že jsem blázen. Sestupy jsou horší než výstupy. Nahoru se člověk zadýchá, dolů ho pálí stehna od brždění.
„Začíná to koleny, pak kyčlemi a potom už se ptám, proč to vůbec dělám,“ říká mi jeden z účastníků, jehož jméno postupně zapomínám.
Pátý výstup je nepříjemný. Několikrát odpočívám, od poloviny hory je pekelná zima. Zjišťuju, že funkční triko není zase tak funkční. Drápu se nahoru a dochází mi, proč organizátoři nazývají akci soubojem člověka se sebou samým.
Alpská polévka
Zastavuju se v hospodě. Dávám si polévku za čtyřicet korun. Není se co divit, vždyť už jsem v Alpách. Pátý vrchol má převýšení Mt. Blancu. Jdu dolů a jsem pevně rozhodnutý, že končím. Ale když Sedmička dává dárkový balíček za sedm výstupů, měl bych to taky splnit. Šestý výšlap je nejhorší ze všech. Fouká studený vítr. Přemýšlím, jestli z toho bude angína, nebo zápal plic. Cesta dolů je ale celkem dobrá. Rozhýbu nohy a lezu zase nahoru. Sedmý výšlap je překvapivě v pohodě. Nahoře se oteplilo. Cestou potkávám víc a víc lidí. Někteří jsou vyřízení, někdo sedí kvůli křečím u stromu. Jiní jdou zase v pohodě svým tempem.
Zdolal jsem Aconcaguu. „Vem si tašku,“ usmívá se Tomka. V autě jich je ještě čtyřicet. „Ta vaše medaile se mi celkem líbí,“ odvětím. Je za devět výstupů. Zbývá dvě a čtvrt hodiny do konce a lezu poosmé. Už to jde špatně i dolů. Před čtvrtou hodinou jsem na Mt. Everestu.
Když odcházím z vrcholu, přichází rekordman Roman Hommer. „Třináct jako vždycky?“ ptá se ho jeden z účastníků. „Jo,“ odvětí. Nechápu.
Ovšem nejen pro podobné „blázny“ je Himálajský tygr. Třeba maminka s dvěma dětmi si vyšla na Kleť dvakrát a byla spokojená stejně jako ten, kdo si ji vylezl třikrát nebo sedmkrát. Každý si zasoutěžil se sebou.
Himálajský tygr
Akce se zúčastnilo 146 lidí a několik psů.
Rekordmani: Roman Hommer 13krát (Český Krumlov), Tomáš Krbec 12krát (Přísečná), Eva Kopřivová 11krát (Budějovice), Jakub Honner 11krát (Dubné), Josef Franěk 10krát (Budějovice), Václav Matouš 10krát (Dasný), 9krát vylezlo dvanáct lidí.
Trasa má převýšení 419 metrů a délku 2 kilometry
