Očnímu chirurgovi Pavlu Stodůlkovi a jeho týmu ze zlínské kliniky Gemini se podařilo něco, co ještě nikdo na světě nedokázal. Sedmdesátiletému Karlu Pavelovi z Teplic nad Bečvou vrátili lékaři zrak po třiapadesáti letech. Rodina muže, který procitnul ze tmy, mluví o zázraku.
Karel Pavela oslepl po výbuchu ve slévárně, kde pracoval. Bylo mu sedmnáct let. Jako slepý se později oženil, svou manželku nikdy neviděl, stejně jako své děti nebo vnuky. „Už jsem vůbec nedoufal, že jednou uvidím. Když se narodil první syn, měl jsem obrovskou radost. Dovedete si ale představit, jak to bylo hrozné, když mi ho manželka dala do náruče a já jsem nemohl vidět vlastní dítě,“ vzpomíná Pavela. Když poprvé uviděl své dva syny, byli už dávno dospělí.
„Teď jsem úplně jiný člověk. Ráno vstanu, zpívám si, vytáhnu nahoru žaluzie a dívám se na panelák naproti,“ říká šťastně Pavela.
Komplikovanou operaci podstoupil před čtyřmi měsíci. „Zatím jsme o tomto úspěchu příliš nemluvili, protože výsledek zpočátku nebyl až tak zřejmý. Týden od týdne se ale vidění pana Pavely lepší. Je to i díky tomu, že je velký bojovník,“ říká primář kliniky Stodůlka.
Lidem, kteří jsou slepí déle než dvacet let, se podle něj ani po podobné operaci často už nikdy zrak nevrátí. „Mozek ztrácí po tak dlouhé době schopnost zpracovat obraz, který do něj vysílá oko. A je velice obtížné získat tuto dovednost zpátky,“ vysvětluje Stodůlka.
Dosud zaznamenal jen jediný případ, kdy se podařilo díky umělé rohovce vrátit člověku zrak po čtyřiceti letech. „To byl pravděpodobně dosavadní světový rekord, který Karel Pavela překonal,“ tvrdí chirurg.
Pavela je po Haně Charvátové, kterou zlínští lékaři operovali předloni v listopadu, teprve druhým člověkem v Česku, kterému chirurgové do oka voperovali umělé rohovky vyvinuté vědci v americkém Bostonu. Zákrok zatím může na celém světě provádět jen zlínská klinika Gemini.
Operace obou očí vyjde na dvě stě tisíc korun. „Ale stojí to za to. Ani se to nedá vyjádřit slovy. Je to jako zázrak,“ říká mladší z Pa- velových synů Marek.
První barva, kterou jeho otec po letech uviděl, byla červená. Potom naskočila žlutá, modrá a po čtrnácti dnech i zelená. Po barvách přišla na řadu písmena. Primář Stodůlka si schoval igelitku s logem supermarketu Albert. To bylo totiž první slovo, které Pavela přečetl. „Pak jsem vzal sáček s kávou a najednou jsem viděl nápis Jihlavanka,“ vypráví Pavela s nadšením.
Teď už čte bez problémů i bez brýlí. „Pro nás je to něco neuvěřitelného, celý život známe tatínka jako nevidomého. Už jsme se s tím smířili. I když jsme možná tajně trochu doufali ve zlepšení,“ připouští Marek Pavela.
Jeho otec zatím komplikovaněji rozpoznává obličeje. „Když se přede mne postaví manželka, už vidím její náušnice a oči. Ještě ale nepoznám, jestli je má šedé nebo modré,“ popisuje Pavela.
Spoustu věcí nikdy neviděl. Před půl stoletím prostě neexistovaly. „Neznal třeba rychlovarnou konvici.
V dnešním světě zatím trochu tápe,“ všiml si syn.
Pokroky, které dělá jeho otec, si uvědomuje, když se autem vracívají ze zlínské kliniky do Teplic. „Podívá se na tachometr a pak mě napomíná, že mám v obci zpomalit na padesátku,“ říká s úsměvem Marek Pavela.
