Muž z Mostu pomáhá stoleté Afričance, která přežila děti svých dětí | E15.cz

Muž z Mostu pomáhá stoleté Afričance, která přežila děti svých dětí

Cestovatel, fotograf, podnikatel Petr Peniška z Mostu se rozhodl, že nechá opravit dům stařence Janet z Keni.

Most / Při svých toulkách africkým kontinentem se Petr Peniška náhodou setkal s černošskou babičkou Janet. „Přežila děti svých dětí a teď se sama stará o šest prapravnoučat. Žijí chudě, dům bez elektřiny a vody jim padá na hlavu. Kdyby se zřítil, děti Janet seberou a půjdou do sirotčince, říká Peniška.
Rozhodl se, že v Mostě vyhlásí veřejnou sbírku a udělá několik benefičních akcí. Výtěžek půjde na konto Janet, které pro ni založil. „Nepotřebujeme miliony. Za sto dvacet tisíc korun budou mít barák jako nový i s elektřinou a vodou,“ sděluje své plány Peniška s tím, že kdyby opravu přepočítal na naše poměry, vyšla by minimálně na půl milionu korun. Afrika je jiný svět.

Jinak než v televizi

Černý světadíl procestoval křížem krážem. Při soukromých expedicích s kamarády začal nejprve poznávat národní parky. „Kluci fotili zvířata, ale mě to táhlo k lidem. Toužil jsem vidět, jací jsou, jak skutečně žijí,“ přiznává cestovatel.

V pořadí třetí výpravu do Afriky zasvětil Tanzánii a Keni. Vydal se za domorodými kmeny. „Tváří v tvář jsem pochopil, že realita je v rozporu s televizními dokumenty. Našel jsem křováky v hrozném neštěstí. Jsou z nich otrávení, zfetovaní, unylí lidé, kteří netouží po civilizaci. Přesto je k ní vládní organizace tlačí a ukazuje je turistům jako cvičené opice,“ líčí Peniška. Na vlastní kůži pocítil rozpor, který v Africe panuje. Přirozenost proti modernímu stylu žití. Přičichl k tomu, co ho podvědomě přitahovalo, k osudům prostých černochů.

Stařena v zapadlé uličce

Lákají ho místa, kam turistické cesty nevedou. Na severovýchodních svazích pohoří Mount Kenya se na řece Kathita rozprostírá město Meru. K rovníku je odtud jen pět kilometrů. Malebná tamní krajina imponovala kdysi i Joy Adamsonové, která právě tam odchovala lvici Elsu.

„Všiml jsem si v jedné zapadlé uličce malého dřevěného stolu, na kterém stála umělohmotná dóza. V ní jak pugét květin stála lízátka, která u nás prodávají v marketech u pokladen. Natolik mě upoutala, že jsem je chtěl vyfotit pro dceru. Přišourala se babka a něco žvatlala. Nerozuměl jsem ani slovo,“ vypravuje Peniška. Zavolal kolegu, který Janet rozuměl. Slovo dalo slovo. Čiperná stařena se chtěla pochlubit svými prapravnoučaty. Jeden z nich se ale zapřel. „Byl celou dobu schovaný. Bál se, protože běloši jedí děti,“ vzpomíná Peniška.

Janet zemřel už před čtyřiceti lety manžel. Postupně umřely jejich děti i děti jejich dětí. Šest prapravnoučat zůstalo v její péči. „Nejmladší začne chodit do školy a nejstaršímu je čtrnáct let,“ upřesňuje mostecký cestovatel. Janet je na ně sama. Penězi jí vypomáhá vnučka, která si vzala faráře.

Veřejná sbírka

„Když jsem se z Keni vrátil do Mostu, dělal jsem v jedné hospodě prezentaci fotek a vyprávění. Poslal jsem mezi lidi masajský hrneček. Sami do něj začali dávat peníze pro Janet. Natolik je příběh stoleté Afričanky zaujal, že s ní soucítili,“ poznamenává Peniška.

Vznikl nápad s veřejnou sbírkou. V klubu Na Záchytce uspořádali koncert mosteckých kapel. Výtěžek dali na Janet. Na faře ve Vtelně u Mostu měly nedávno studentky z pedagogické školy happening. Vstupné i peníze z dražby jejich výrobků šly také pro ni. Z Janet se tisíce kilometrů od jejího domova stává fenomén.

Příběhy kontinentu

Janet je jeden z mnoha příběhů afrického kontinentu, který se vpletl do života mosteckému cestovateli. „Každá fotka může vyprávět. Cestování je také jeden velký příběh. Jedete autem pro dvanáct lidí, a dokud jich tam nevleze pětadvacet, řidič se nehne. Pospícháte. Ale on zastaví a musí se modlit. Mluvil jsem s chlapíkem, co má padesát manželek a sto sedmačtyřicet dětí. Samostatným příběhem jsou daně. Lidé v hliněných domech, kde nemají nic než nádobí, ve kterém vaří, musí platit daně. Přitom donedávna nepotřebovali peníze,“ jmenuje namátkou Peniška.

V těchto dnech míří z Kamerunu do vysokých hor, kde se zasekli lidé v pravěku. Chodí nahatí, bosí, nepotřebují nic víc než jíst, spát, milovat se a bavit. „Chceme mezi nimi pobýt. Jako dárek jim vezeme olej a sůl,“ dodává na závěr svého vyprávění Petr Peniška.

A ještě prozradil, že v Africe jí skoro všechno, ale pije jedině balenou vodu. Ráno a večer „se jistí“ douškem slivovice, bere antimalarika a B komplex.

Láká vás cesta do Afriky?

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!