Muže z karavanů živí rozbité deštníky
Živnostenský list Miroslava Popelky je rarita. Je v něm totiž napsáno „opravář deštníků“. V době, kdy se dá nový deštník pořídit ani ne za stokorunu, poměrně netradiční profese. Stejně neobvyklé je i jeho pracoviště – bílý karavan na křižovatce Kounicovy a Šumavské ulice (na snímku dole).
„Levné šunty od Vietnamců neopravuji. Chodí za mnou hlavně lidé s deštníky za pár stovek. Ty značkové stojí i přes tisíc korun,“ vysvětluje pětapadesátiletý „deštníkář“. Jak tvrdí, stále má plné ruce práce. V den, kdy se s ním sešel redaktor Sedmičky, čekalo na své majitele v přihrádce v útrobách karavanu kolem dvaceti opravených paraplat.
„Dneska už se nedělají kvalitní deštníky, dokonce ani ty drahé. Proto to dělám,“ říká Popelka okénkem karavanu. Skromná pracovna na kolečkách je napěchována starými deštníky na náhradní díly, součástkami, nářadím a je v ní i plynové topení. Popelka totiž pracuje i v zimě.
„Vím, že se příliš nehodím do dnešní doby, kdy lidé rozbité věci vyhazují. Vypadám v karavanu trochu jako kašpar. Kdybych ale měl peníze na kamenný obchod, už tam jsem,“ podotýká Popelka.
Svou práci má i přes nevelký výdělek rád. „Fascinuje mě, že neustále vznikají nové typy deštníků. Třeba automaty, které se jedním stiskem otevřou a dalším zavřou,“ líčí zapáleně muž a předvádí moderní „vystřelovák“. Chvíli poté si pro něj přijde majitelka. „Deštník jsem dostala darem, prý stál kolem tisícovky. Když se porouchal, tak mě s ním máma poslala do opravny,“ říká Jana Pechková. Za opravu zaplatila 150 korun a jako bonus dostala od Popelky radu, jak s deštníkem správně zacházet, aby se znovu nerozbil.
Opravář paraplat se vyučil strojním zámečníkem a dříve pracoval jako nástrojář v Tesle na Lesné. „Leckterou součástku si tak umím vyrobit sám. Kvůli dílům ale kupuji i nové deštníky. Spoustu součástek jsem získal ve Slatině, kde skončili státní opravny. Přivezl jsem si jich plnou dvanáctsettrojku,“ vypráví muž. Řemeslo zdědil i s mnoha částmi deštníků po tchánovi. Stejně jako jeho švagr, který má vlastní karavan na křižovatce Křídlovické a Křížové ulice na Mendlově náměstí.
Popelka má poměrně stálou klientelu. A dobrým zákazníkům navíc zdarma brousí nůžky. „Mám vypozorované, že když je žena s deštníkem spokojená, tak si jej raději nechá po šedesáti korunách několikrát opravit, než aby si koupila za sedm stovek nový. K deštníku totiž získá jistý vztah,“ všímá si Popelka.
Podle údajů Živnostenského úřadu v Brně počet lidí, kteří mají živnost na opravu deštníků, nepřevyšuje desítku. I proto má Popelka od deštivého začátku léta práce dost.
„Lidé sice nadávají, že prší, ale já mám díky tomu na chleba. Samozřejmě nechci, aby to vypadalo, že mě těší déšť, když jiné trápí záplavy,“ ujišťuje Popelka. Jisté je ale jedno: když je sucho, je opravář bez práce. „Kolikrát jsem si v takové situaci říkal, že toho nechám. Ale co mám dělat, jít na pracák? V mém věku už mě nikdo nezaměstná. Tady jsem svým pánem,“ loučí se muž z karavanu.
