Muzejník Chodura: Slezsko je můj život

Dříve pracoval Svatopluk Chodura třiačtyřicet let v tehdejší Nové huti. Dnes se věnuje historii a napsal knihu Slezsko ve Slezsku. Vlastními silami vybudoval muzeum, před kterým stojí kaple zasvěcená slezské patronce svaté Hedvice, a také památník objeviteli uhlí na Ostravsku, kováři Keltičkovi. Když mluví o svých sedmi radostech, určuje i jejich pořadí. Podle důležitosti.

1. Rodina

Ve svých šedesáti letech jsem začal hodně věcí přehodnocovat. Nejdůležitější je pro mne rodina. Jednoznačně. Manželka Danuše, děti Radim, Jana a Láďa a osm našich vnoučat. To je úplný základ. Když nefunguje rodina, tak nefunguje snad nic. Scházíme se hodně často a máme spolu velmi dobré vztahy. S manželkou hlídáme vnoučata. Je to radost. A nechci zapomenout na svou maminku Annu. Je jí třiaosmdesát let a moc mi ve všem fandí.

2. Památník nálezci uhlí

Památník před muzeem jsem začal budovat v roce 2002. Tehdy byla manželka hodně nemocná. Postavil jsem ho za její vyzdravění a také jako památku kováři Keltičkovi. Byl to jednoznačně Keltička, kdo odkryl tajemství výhřevnosti uhlí. Pomník tvoří velký kámen, bazalt. Objevil jsem ho na Slezské, na černé skládce. Nakonec mi ho radnice prodala za deset korun, dodnes na to mám stvrzenku. Za pět set korun mi ho pak k domu přivezl chlap s buldozerem. Slezský, polský a německý nápis na pomníku je hold kulturám, které tady žily.

3. Keltičkova kovárna

Založit vlastní muzeum mne napadlo na přelomu tisíciletí. Tehdy jsme rekonstruovali dům. Jeho část je skutečně původní Keltičkovou kovárnou. Našli jsme tu Keltičkovu výheň, v okolí byly nejrůznější staré kovářské nástroje. O Keltičkovi mám spoustu historických důkazů. Pátral jsem i v archivech. Už kolem roku 1750 místní kováři kopali pro své potřeby uhlí.

4. Historie Slezska

Skutečná historie tohoto kraje je opomíjená. Když mluví v televizi o povodních, jsou podle nich jenom na Moravě. Na Moravě je prý i Karviná, Bruntál a dokonce i Opava. To samé pokračuje i ve zprávách o počasí. Proč nikdy nikdo neřekne Slezsko? Může mne z toho trefit šlak. Vždyť vše okolo bývalo těšínským knížectvím. Kdy se to lidé konečně naučí? Historie je zdegenerovaná minulým režimem. Zůstávají v ní jizvy.

5. Kaple svaté Hedviky

Kapličku zasvěcenou svaté Hedvice jsem před muzeem postavil v roce 2005. Je to všechno o pokoře. Dneska si hodně lidí myslí, že jsou bohy, že mají peníze a moc. Proto je na kapličce nápis Skloň se před Bohem a přijmi požehnání. Aby jim to došlo. Do muzea chodí často školní výpravy, a ty děti neznají svatého Václava, českého patrona, natož pak slezskou patronku Hedviku. Tak je to učím, a když se to naučí, dostanou od nás malovaný kamínek, který dělala žena.

6. Přátelé

Díky muzeu jsem získal nové přátele. Začali nás navštěvovat potomci kováře Keltičky, František a Vlasta Keltičkovi. Pátrali po historii svých předků a pomohli mi doplnit historii. Další přátelství vznikají během prohlídek muzea. Lidé mi pak sami nosí další exponáty jako mapy, fotografie nebo také staré šicí stroje.

7. Cestování internetem

Historie mne zajímala od malička. Moc jsem chtěl poznat cizí země. Hltal jsem vše o Egyptě, Krétě, Řecku i Římě. Jak začala revoluce, moc jsem se těšil, že pojedu i jinam než jenom do Bulharska. Hlavně na pyramidy. Jenomže jsem mezitím dostal silné astma. Nemůžu nikam.Cestuji tak bohužel už jenom teoreticky díky internetu. Každý se mě ptá, proč si někam do Egypta nezajedu, vždyť to dneska stojí už jen pár tisíc. Jenže já bych tam asi umřel.