Desetiletá Simona by měla v neděli 20. června natrhat svému otci René Rušarovi z Velké u Hranic obrovskou kytici. Den otců se v Česku sice moc neslaví, ale on by si ji určitě zasloužil jako málokdo. Svou dceru už vychovává sám osm let.
„Musel jsem se o ni starat odmalička, protože žena byla nemocná. Nedělalo mně to problémy, protože jsem byl zvyklý starat se o mladší sourozence,“ říká pětatřicetiletý podnikatel.
Když jeho žena zemřela, holčičce byly dva roky. Ze začátku mu pomáhala maminka, hlavně s prádlem. „Vařit jsem uměl, to mě učil táta a ještě když žila manželka, tak jsem se učil vařit dětská jídla. Každý den dělám teplé večeře. Teď hodně grilujeme, zrovna přemýšlím, co budu grilovat dnes,“ dodává Rušar.
Dceru vede k samostatnosti. „Odmalička jí říkám, jak se co dělá. Malá je šikovná a rychle se učí,“ říká René Rušar. Péči o domácnost zvládají táta s dcerou společně. Každý uklízí po sobě a jednou týdně uklízí společně celý dům. „Dcera všechno umí. Vysává, umývá mopem podlahu, utírá prach. Vždycky se jí zeptám, co chce dělat, a zbytek udělám já. Nejraději vytírá podlahu,“ popisuje Rušar.
Život mu usnadňuje technika. Pračka, sušička prádla, myčka nádobí. A vysávání má na starosti robot. „Říkáme mu kobra, protože se všude plazí a přitom vysává,“ říká s úsměvem táta. Přiznává, že jen nerad žehlí košile.
K společným rituálům dvoučlenné rodiny patří pravidelné nedělní výlety. „Jedeme někam na výlet, zajdeme si do kina, na bazén, projedeme se na kole,“ vypočítává René Rušar. Každé léto pak jezdí s dcerou na dovolenou k moři. „Poprvé jsme tam byli spolu, když měla malá dva roky,“ upřesňuje otec.
Podobný životní příběh má i devětačtyřicetiletý učitel Libor Hynčica z Radíkova. Před několika měsíci mu zemřela žena a zůstal sám se dvěma dcerami a synem.
„I když jsou děti velké, starost o ně je pořád. Všechno je bez ženy jiné. Nejhorší byly první dny. Člověk ale musí znovu vykročit do života,“ říká Hynčica.
Péče o domácnost vyplynula v jeho rodině přirozeně. „Dcery převzaly ženské práce, snaží se. Vedl jsem je odmalička k důslednosti a pečlivosti. Syn pomáhá na zahradě a každý si musí uklidit svůj pokoj,“ říká vdovec. Ten převzal každodenní nákupy potravin.
„Dcery mně někdy napíšou na lístek, co nám chybí, velké nákupy řešíme společně,“ sděluje otec. Přiznává, že omezil svého velkého koníčka – chov králíků. „Chybí mně teď inspirace a ta podpora rodiny,“ dodává Libor Hynčica.
Po rozvodu k otci
Šestatřicetiletý Tomáš Maňák a jeho pětiletý syn Marek žijí spolu sami už tři roky. Jejich soužití s Markovou maminkou ukončil rozvod, který byl řešením vleklých nesnází mladé rodiny. „Moje bývalá manželka měla problémy, které jí nedovolovaly se o Marečka postarat. O jejích potížích nechci mluvit, ale byly závažné. Dokonce tak, že jsem musel na čas nastoupit na otcovskou dovolenou.
Zaměstnavatel mi vyšel vstříc, pomáhali mi moji i manželčini rodiče, takže jsme všechno v pohodě zvládli,“ říká konstruktér z Přerova Tomáš Maňák.
Dnes už je nad věcí a užívá si radostí se všetečným předškolákem, ale vzpomíná i na chvíle, kdy mu bylo těžko. Hlavně, když se rozhodoval, jestli ještě bojovat a věřit v lepší budoucnost, nebo už raději vztah ukončit. Zvažoval vše hlavně s ohledem na syna.
Věděl, že úplná rodina je nejlepší řešení, ale když místo harmonie bylo doma dusno? „Byl jsem s Markem často sám. Když jsme šli na procházku a míjeli jsme maminky s dětmi, vždycky mě to zamrzelo. V roce 2007 jsem se rozhodnul to rozseknout. Podal jsem žádost o rozvod i o svěření syna do péče,“ říká otec.
Soudkyně ani sociální pracovnice proti návrhu nic neměly – byly se situací v rodině srozuměny a o vzorné péči otce nebylo pochyb. „Naučil jsem se postupem času všechno. Vařit i péct. Žijeme si v pohodě a nic nám nechybí. Jezdíme na lyžích, na kole i na bruslích, děláme si výlety a momentálně se těšíme na dovolenou do Jeseníků,“ říká Tomáš Maňák.
Malý Marek žije s tátou, ale maminku navštěvuje. „Jsem rád. I když naše soužití dopadlo krachem, Mareček má právo i na mámu. Vždycky se za ní těší, a to je fajn,“ uzavírá Maňák.
