Na Helfenburku plašili čerti koně, vypínali kamery a kazili záběry | E15.cz

Na Helfenburku plašili čerti koně, vypínali kamery a kazili záběry

Slávka Petráková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Duše zemřelých, přízraky, bílé paní, čerti. Potulují se v domech, na strakonických a píseckých hradech a zámcích. Dodnes.

Na Helfenburku straší čerti a správce hradu Luděk Hintnaus o tom má důkazy.
„V místech, kde je hrad, žilo dvanáct čertů. Když ho ve čtrnáctém století Rožmberkové stavěli, mařili jim čerti dílo a nakonec se uchýlili do sklepení. Kdo je pozlobí, toho potrestají, kdo jim zahraje, toho odmění. Jako kdysi dudáka Jíru z Předslavic,“ říká správce. Čerty si v roce 2004 přijeli natočit i filmaři v čele se senátorem a dokumentaristou Jaromírem Štětinou. Do seriálu Za českými čerty. O půlnoci na hradě zapálili vatru, přivedli nejlepšího dudáka z okolí, spustili kamery a čekali. „A čerti skutečně přišli. Začli plašit koně, vypínali kamery a velkou část materiálu museli filmaři vyhodit, protože na něm byly jen červené záběry,“ dušuje se Hintnaus.
Jednoho pekelníka zachytil správce dokonce na fotografii, ale vzhledem k tomu, že natáčení bylo už před šesti lety, archiv nemá utříděný a začíná turistická sezona, nemohl ji poskytnout k otištění. Do uzávěrky ji totiž nenašel. Prozradil však, že na Helfenburku žije i další pohádková bytost. Skřítek, který na Květnou neděli otevírá skálu pod starou věží a příchozím nabízí zlaťáky. Skromným zůstanou, ale za hrabivými zatarasí vchod a ven je propustí až zase po roce.
I strakonický dudák Švanda měl co do činění s čerty. Za zlaťáky jim prý hrál, když se vracel od muziky v Dražejově a ráno se pak probudil na šibeničním vrchu, kde se houpali oběšenci. Dudy pověsil za oltář v hradním kostele svatého Prokopa a ty se čas od času samy rozezněly.
Ke kostelu svatého Prokopa se váže  další pověst, kterou zná snad každý Strakoňák, i když pokaždé v trochu pozměněném podání.
Vypráví o duchovi manželky zámeckého správce či radního, který marně čeká na vysvobození. Marnivá žena si prý v dobách hladomoru nechala upéct střevíce z chlebového těsta. Vzala si je na ranní mši, ale v kapli se pod ní propadla země.
Pověst praví, že její duch dojde klidu, až nad třetí hradní bránou vyroste jeřáb, z něhož truhlář zhotoví kolébku. Jeřáb prý v těch místech rostl, ale buď ho někdo vytrhl, nebo uschl.
S nedalekým střelským hradem je spojena pověst o pokladu jezuitů. V něm má být dvanáct stříbrných soch apoštolů.
Když hrozilo nebezpečí, chtěli jezuité své bohatství skrýt v tajných podzemních chodbách. Plán ale nevyšel, a tak sochy spustili do hluboké studny a tam zůstaly ukryty dodnes. Zda je nějaký skřítek střeží, kdo ví?
Také písecký dům U Zvonu, který stojí na náměstí, má svůj tajemný příběh. Za vlády Marie Terezie v něm prý žil měšťan, který měl krásnou šestnáctiletou dceru.
Po půlnoci vždy trpívala bolestmi, ve kterých se svíjela do rána, kdy začaly zvonit zvony na bohoslužbu. „Prý k ní přilétal v noci ďábel a mučil ji. Snažili se jí pomoci vymítáním i zaklínadly, ale nic nepomáhalo. Pak rodině někdo poradil, aby dali na fasádu domu zvon,“ vypráví písecký výtvarník František Doubek. Od té doby byl klid a zvon je na domě dodnes. Pověstmi jsou opředena i další místa na Písecku. V lese mezi Borovany a Bernarticemi stojí kostelík svaté Rozálie se studánkou, který se stal poutním místem. Voda ze skalní dutiny pod kaplí je prý léčivá. O vzniku kapličky vypráví pověst, podle které v roce 1674 přepadli v lese dva vojáci mladou dívku Alžbětu Andělovou z Bernartic. Bránila se, a tak jí hodili písek do očí. Oslepla a stala se z ní žebračka. Jednou uslyšela při cestě z Borovan do Bernartic hlas, který jí řekl, že místo, kde právě stojí, bude zasvěceno Bohu, pohřbí tam mnoho lidí a budou tam chodit procesí. Lidé se jejímu vyprávění smáli. Po epidemii moru ale v roce 1682 opravdu vystavěli jezuité barokní poutní kostelík a v letech 1771 a 1772 tam lidé pohřbili na sedm set obětí morové epidemie. Neuvěřitelné věci se dějí i v naší současnosti. V ložnici domu na Písecku padla rána. Pod svatební fotografií nad postelí se objevila trhlina ve zdi a oddělila manželský pár od sebe. V noci žena, která v posteli ležela, zemřela. To vypráví osmdesátiletý Jan Kučera. O tom, že existují věci mezi nebem a zemí, nepochybuje. Prasklinu dodnes neopravil a fotografii nesundal. Nenašel k tomu sílu. „Věřím, že mi něco tou prasklinou předpovědělo, co se s manželkou, která měla nemocné srdce, stane. Nikomu jsem se s tím moc nesvěřoval. Možná by se mi lidé vysmáli nebo by se o to začali zajímat lidi od novin,“ vysvětluje.
Podobné historky často slýchá i strakonická kartářka Helena Brejchová. „Známá se mi svěřila, že se v době úmrtí jejího tatínka zastavily v kuchyni hodiny a jejímu bratrovi ve stejnou dobu několikrát vyzváněl telefon, ale na druhé straně nikdo nebyl,“ líčí Brejchová.
I lidé z Milevska tvrdí, že se setkali s nadpřirozenem. Fotoaparát ale v ten okamžik neměl nikdo po ruce. „Bylo to v červnu roku 1997. Po Píseckém předměstí se pohybovala bílá mlhavá postava,“ vzpomínají místní. Jsou to snad duše zemřelých? „Křesťané na posmrtný život věří. Duchovní svět existuje, ale jakým způsobem se projevuje do našeho života, nikdo přesně neví,“ říká farář římskokatolické církve z Katovic Petr Misař.

Autor: Slávka Petráková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video