Na hřišti. Každý den nové ponožky

Ze sportovní haly, útočiště jejího správce a několika zaměstnanců, zbyla jen kostra. Jako mravenci po ní lezou desítky dělníků. Kam zmizeli lidé, kteří se o největší sportovní stánek v Mostě starali, zjistila redakce Sedmičky.

„Tím, že město halu přestavuje, jsme o práci nepřišli. Staráme se o Areál netradičních sportů, centrální hřiště, skatepark na Šibeníku. Práce je dost,“ nestěžuje si vedoucí Jan Hašek. Začátek pracovního dne mi naplánoval na osmou hodinu ráno. V osm pět mu volám, že přijdu do deseti minut. „To je čtvrt hodiny, dostanete důtku a píšu vám absenci,“ nebere si Hašek servítky.

Dětské ponožky

Za chvíli už nasedám do vozu se svými novými kolegy. Na vozík naložili dvě sekačky, koště, hrábě a lopatu. Cílem je centrální hřiště v Mozartově ulici, u neblaze proslulých Stovek. Kvůli vandalům a různým potyčkám otevírají hřiště správci haly, přes den ho kontrolují strážníci, kteří jej večer i zamknou.

„To není možné. Zase tu leží ponožky. To je každý den,“ směje se Radek Plemeník se sekačkou v ruce. Když na hřišti najde bundu nebo čepici, položí ji přes lavičku. „Pro tu se vrátí. Ponožky ale vyhazujeme. Kdybychom je skladovali, už jsme si mohli otevřít obchod,“ dodává Josef Hevler.
Zatímco oba pánové sekají trávník na hřišti, beru do ruky koště a snažím se zpod klouzaček vymést písek, který byl původně na pískovišti. Pátrám, kde v okolí rostou švestky, protože se nakousané válejí všude okolo.

Po necelých dvou hodinách jedeme do skateparku na Šibeníku. S tím, jak se mění hřiště pro věkovou kategorii, mění se i složení odpadů. Zatímco na dětském se válely papírky od bonbonů, tady jsou rozbité lahve od nejlevnějšího piva, plechovky od limonád a stovky víček od PET lahví. Také krabičky od cigaret.

Pánové se opět chopí sekaček a já tentokrát raději beru hrábě, abych vytvořila pěkné kupky sena. Mým nejcennějším úlovkem jsou klíčky od favoritu. Podle stop rzi už tu pár týdnů leží. „Našla jste dva golfové míčky?“ ptá se mě Josef Hevler, když dolévá do strunovky benzin. „Jen jeden,“ odpovídám. Do hrábí se mi ale zapletl svlačec, peru se s ním jako dobrodruh se škrtičem kolem krku. Do toho každou chvíli zakopnu o dlažební kostku, která výrostkům očividně na plácku pod trávníkem překážela. „Dáváme je zpátky jednou za měsíc. S kluky si užijeme. Jednou dokonce postavili několik metrů širokou a vysokou pyramidu. Fakt se s tím piplali. Jenže rozebrali dvanáct metrů podlahy,“ vzpomíná Hevler.

Smích mě přechází, když vypráví o úklidu přenosných záchodů. Ty původně držel na místě řetěz a skopy. „Už jen z hecu to chtějí odmontovat. Lanka přeštípnou, budku převrátí. Chce to silnou odvahu, když to máme vyčistit. Už urvali prkýnko, jedny dveře zarazili dovnitř. Podle mě účel neplní, nikdo není takový hrdina, aby do ní vlezl,“ říká Hevler.

Těší mě, že úklid záchodků není na pořadu dne, přesto po několika hodinách necítím záda. V tu chvíli naštěstí volají parťáci, že už končíme.