Jako malá byla spíš jako kluk. Lepila modely letadel, četla o druhé světové válce a myslela si, že když je krátkozraká, do pilotní kabiny ji nepustí. Pak v tanečních potkala kluka, který znal letce s brýlemi. V šestnácti poprvé sedla do stroje. „V té době jsem měla spoustu jiných koníčků. Ty ustupovaly a dnes létání podřizuji hodně věcí,“ říká vicemistryně světa v plachtění Dana Nováková.
Pomáhá vám, že stejný sport baví také manžela?
Samozřejmě. Dívky s ním často končí, když se seznámí s chlapcem, který není letec. Ty ostatní obvykle po narození dětí. Není běžné, aby přišel muž domů, vysypal na stůl výplatu a žena jí část prolétala. Pilotky jsou proto většinou ženy, jež se o sebe dokážou postarat, na svůj koníček si vydělají. Cena vzletu na závodech začíná na šesti stech korunách. V zahraničí stojí i dvanáct set. V Boleslavi asi tři stovky.
Dostáváte nějaké příspěvky, když reprezentujete?
Všechny závody kromě mistrovství světa si platím sama. Jako druhé ženě v žebříčku českých plachtařek mi ale půjčili letadlo.
Přecházíte kvůli tomu do jiné třídy… Ano, z klubové do standardní. Tam létají modernější větroně, používá se vodní zátěž. To se do křídel nalije voda a pilot ji upouští při horším počasí, když potřebuje stoupat. Zatížený stroj navíc letí rychleji.
Nemáte ze změny obavy?
Samozřejmě, musím si na letadlo zvyknout. Na letošním mistrovství republiky jsem ale skončila druhá.
Jak závody vypadají?
Trvají deset až čtrnáct dní, při dobrém počasí ráno dostaneme trať, kterou musíme proletět. Bývá od sto padesáti do pěti set kilometrů dlouhá. O umístění rozhoduje rychlost a vzdálenost. Za ně dostáváme podle speciálních vzorečků body, ty se sčítají. Protože žen neplachtí mnoho, máme některé starty společné s muži.
Porážíte manžela?
Občas, opravdu výjimečně.
Kde všude jste létala?
Na Slovensku, v Polsku, Německu, Maďarsku a Francii. Zajímavé bude příští mistrovství světa ve Švédsku, kde bude hodně lesů, jezer a větší zima.
Stíháte sledovat krajinu?
Před odletem na trať ano. Při soutěži ale už jen z pohledu termického využití. Třeba nasvícený svah s rozhraním povrchů znamená stoupavý proud, velká voda naopak. Alespoň já na kochání čas nemám.
A jak je to při tak dlouhých kláních s toaletou?
To lidi hodně zajímá. Mám speciální zařízení s laminátovou mušličkou, kterou si dám pod kalhoty, když potřebuji. Tekutinu odsává motorek a hadička ji odvádí z letadla. Nesmí být ale přepólovaná baterie, jak jsem si ověřila v Maďarsku. Některé ženy nosí pleny, do nich se ale nevyčůrám. Muži to mají jednodušší, mají přestřižený balonek s hadičkou nebo si uleví do pytlíku.
Který okamžik je při plachtění nejkrásnější?
Když přiletím s tím, že jsem to zkazila, ale ukáže se, že jsem první, protože ostatní to pokazili ještě víc. Při letu si často vybíráme, kudy letět. Bývá více možností a o vítězi rozhoduje nejméně chyb. Ve vzduchu je zase hezký pocit, když se podaří nalétnout jádro stoupavého proudu okamžitě, třeba třikrát za sebou, a éro jde nahoru.
Z čeho máte respekt?
Nerada přistávám v terénu. Když je pode mnou pěkné pole, není to takový problém, i když ani tehdy si nemohu být jistá, co skrývá. Dosedla jsem třeba na krásně posekaný lán ve Francii a o jeden z velkých kamenů si uštípla disk kola. A nejvíc ze všeho mi vadí přelety se silným větrem.
Bojí se o vás manžel?
Myslím, že ne.
A vy o něj?
Někdy ano. Ženy mají jinde práh bezpečnosti. Proto také plachtíme pomaleji.
Máte letecký sen?
Být příští rok ve Švédsku mistryní světa a dostat se tak na mistrovství světa mužů. Těm se střídá mistrovství světa s mistrovstvím Evropy, zatímco ženy mají pouze jednou za dva roky mistrovství světa. Loni mi v maďarském Szegedu vítězství uteklo o jedenadvacet bodů, což je velmi málo. Závody s muži nás nutí k lepším výkonům a máme se od nich hodně co učit.
Jak trénujete?
Létáme, co se dá. Obvykle jezdíme rok předem i na předzávody. Do Švédska se ale letadla dopravují trajektem, což je drahé a na dlouhou dobu, takže pojedeme až na samotné závody. Snad nám vyjdou.
