Na koloběžce napříč Evropou. Po jedné noze teď jezdí i jeptišky v Římě | E15.cz

Na koloběžce napříč Evropou. Po jedné noze teď jezdí i jeptišky v Římě

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Libora Baláka si v Karlových Varech lidé nespojují jen s hudebním divadlem. Velkou a neoddělitelnou láskou se mu staly koloběžky, které ho doprovází na každém kroku. Procestoval na nich Evropu.

Na první z jeho poutí ho před pár lety postrčil rozpad souboru. „Byl jsem tak strašně v koncích s psychikou, že jsem z toho málem dostal infarkt. Nevěřil jsem, že je vůbec možná tak velká koncentrace nerozumu a politické arogance,“ vzpomíná Balák.

Nejspíš z legrace ho pak popíchl kamarád: seber se a běž si postěžovat papežovi do Říma. Už tenkrát popojížděl po Karlových Varech na koloběžce. Tak proč to nezkusit, řekl si. Po čtyřech dnech se sebral, vzal staršího ze synů a vyrazil.

„Byla to úžasná poutní trasa,“ vzpomíná ještě po letech. Do Říma jeli čtrnáct dní. Na cestě středověkých poutníků nechal za sebou všechny problémy a navrch přidal svých osm kilogramů. „Tlustoprd se vydal do Říma,“ směje se své silnější postavě. Jenže světe div, se: po tolika kilometrech ho nebolel jediný sval na těle.

Tak si řekl, že zkusí ještě další pouť. A za rok se vydal do míst, kde se slunce každý večer loučí se starým kontinentem OE do Santiaga de Compostely. „Cestování mě strašně chytlo, tak jsme si nasadili laťku ještě výš,“ říká.

Na západ Španělska se vydal přes celé Německo, v Paříži projel pod Eiffelovou věží, a pak odtud dolů na San Sebastian, severem přes Baskicko. Až do Compostely.

„Nezapomenutelné, úžasné, fantastické,“ vychrlí ze sebe při vzpomínkách na tisíce kilometrů v nohách. Bez telefonu, který nechal vypnutý někde doma v šuplíku. „Alespoň jsem měl čas si popovídat s dětmi,“ říká.

Popovídat, popřemýšlet. Ale především zasportovat. Vždyť co jiného je tak nepředstavitelná štreka na koloběžce. „Hezky to formuje tělo a člověk se zbaví komplexů,“ ví Balák.

Ne že by měl trpět kvůli postavě, stačilo jen zjistit, jak žijí lidé na západ od českých hranic. Projel tisíce kilometrů, potkal tisíce lidí. Zjistil, jak moc se evropská kultura prolíná napříč celým kontinentem. Zastavoval se. Na kus řeči, sklenici vody nebo nějaké to ovoce. A celou dobu si říkal: ty brďo, my tady vedeme ale sakra dobrý život.

„Píše se o ekonomických velmocích a lidé mimo města tam žijí na úrovni chudých sedláků,“ divil se.
„Člověk pak snadno zjistí, že chleba je všude o dvou kůrkách.“

Sám svoje živobytí opustil kvůli cestě na tři týdny. Tři týdny nedělat? Jak si to můžete dovolit?
slýchal nejčastěji. „Všichni v západní Evropě šroubují jako šroubci. Od rána do večera. Proto možná mají o trochu pevnější měnu než my. U nás se totiž zdaleka tolik nešroubuje,“ usmívá se.

Na koloběžku dál nedá dopustit. I když se už na tak daleké pouti nevydává. Tedy alespoň zatím ne. „Je to levnější a ještě protáhnu tělo. Jsem všude dřív než autem a co potřebuju, to si odtáhnu na nosiči. Kolobrndu půjčím každému, kdo si řekne. Bezúplatně,“ dušuje se.

Oblíbeného dodavatele bezúdržbových strojů našel v Rožnově pod Radhoštěm. „Jediné, o co se starám, je, abych měl nafouklá kola,“ říká. I teď v zimě už zjišťoval stav svých pneumatik. „Nabral jsem šest kilo, takže brzy začnu jezdit,“ slibuje sám sobě.

Lidé si už na jeho svérázný způsob přepravy po městě zvykli. „Devětadevadesát procent lidí to bere pozitivně a to jedno procento člověk stejně nezmění,“ mávne rukou.

Jedno, jestli mu už naskočila na hřbet padesátka. Na zálibě v koloběžkách nic měnit nehodlá. „Možná to je nedostatek sociálního porozumění, ale nemám pocit, že bych někoho svou jízdou na koloběžce urazil,“ směje se.

Hlavu si neláme ani s uskladněním. Když potřebuje ve městě někam zaběhnout, klidně nechá koloběžku opřenou o zeď nebo klandr. „Proč by měl někdo krást koloběžku? Musel by na ní makat. A ti co kradou, zpravidla moc nedělají,“ vysvětluje.

Ve městě je tak snadno k poznání, kde Libor Balák zrovna přebývá. Pokud jeho známí vidí koloběžku, mají jasno. Spoustu z nich už také obrátil na „pravou víru“. Byť jich víc než ve Varech našel na Moravě. „My Češi jsme asi trochu upjatější,“ hledá příčinu.

Libora Baláka těžko něco změní. Ani láska ke koloběžkám v něm nepřerostla ve sběratelství. Je to jako se vším. Jakmile někdo projeví zájem o nějakou jeho věc, řekne si: Asi to potřebuje víc než já. Takhle vystřídal už dvanáct koloběžek. Některé v lepším stavu, jiné si museli zájemci opravit. Ty nejlepší, kterým říká Cestovatelky, nechal jeptiškám v Římě.

„Opravdu na tom jezdí,“ dušuje se, když dumá nad tím, jak asi jeptišky na koloběžce berou italští řidiči. „Asi musely způsobit spoustu nehod,“ zakončí vzápětí další z řady úsměvných historek.

A pak přidá poslední, s hříšným akcentem. „Další z mých koloběžek nebude z Rožnova,“ prozradí Balák. Je přitom vidět, jak šíleně moc se těší na jaro.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video