Na konečných je živo celý rok. S turisty, dětmi i důchodci

V některých městech může být konečná zastávka místem, kam se bojí jezdit řidiči i cestující. V Hranicích to ale neplatí. Většina konečných stanic ve městě je čistá a malebná. Navíc tu není ani liduprázdno. Lidé se z konečných dopravují na bazény, zahrádky nebo do lázní. A s řidiči se obvykle dobře znají.

Přes centrum za sportem

Tolik co „jednička“ neukáže z města cestujícím snad žádná jiná linka. Cestou od Kauflandu se autobus krkolomně protahuje úzkými uličkami náměstí až ke sportovnímu areálu. Tady je jedna z těch příjemnějších konečných. „Jezdí sem s námi děti na sportovní tréninky a rodiny na bazén,“ říká řidič René Mádr. Občas se jedničkou sveze i nějaký chatař z nedaleké zahrádkářské kolonie. „Ti nám občas dají ochutnat něco ze svých záhonků,“ doplňuje Jan Krejčiřík. Na zpáteční cestě naopak autobus veze lidi na nákupy. „Říkáme tomu autobusová turistika za levnějším máslem,“ říká s úsměvem Krejčiřík. Mnohdy se totiž od cestujících dozví, kde jsou jaké slevy. „Nemusím ty letáky ani pročítat,“ dodává.

Do lázní a za turistikou

Autobusy s dvojkou na informačním panelu už dlouhá léta spojují Hranice s lázněmi. Oblíbenou linku nepoužívají jen pacienti, ale také výletníci. „Turisté většinou nastupují rovnou z vlaku a jedou do jeskyní. Nebo z konečné vyrážejí po značce na Helfštýn,“ vysvětluje řidič Lubomír Černý. Konečná „dvojky“ patří mezi řidiči k nejoblíbenějším. „Je tu klid. I řidič si chce na pár minut oddechnout,“ tvrdí šofér o točně na Zbrašově. Ta nabízí krásný výhled do krajiny a za zatáčkou se pasou ovce. Blízkost města tu lidé nevnímají.

V pátek je v trojce veselo

Linka číslo tři Hranické vozí do práce a do škol. Právě proto je tu nejvíce veselo v pátek. „V pondělí jsou vždycky všichni celí přepadení. Zato v pátek, to je úplná euforie,“ popisuje řidič Krejčiřík. Na jízdu „trojkou“ má ale i vtipné vzpomínky. „Nastoupil tady pracovník z družstva, který si na botě z práce odnesl voňavý bonus. Po chvíli jsem to nevydržel a zastavil mu, ať si to otře o trávu,“ říká s úsměvem šofér.

Čtyřkou jezdí opice

Konečnou stanici u Sigmy řidiči zrovna rádi nemají. Je to průmyslová zóna, okraj města se zarostlým okolím. Cestující z řad dělníků jsou otrávení a unavení. Linka cestou sem zastavuje u základních škol i gymnázia. S mládeží ale bývá občas těžké pořízení. „Šplhají po autobuse jak opice, lepí na sedačky žvýkačky a čmárají po nich. A my to pak musíme na konečné složitě drhnout,“ stěžuje si Krejčiřík. Do interiéru autobusu má sice zrcátka, ale nestíhá sledovat vše. Věnuje se provozu a řízení. „Zdá se mi, že děcka jsou teď nějaké drzejší. Nedávno jsem musel jedny dokonce vysadit,“ vzpomíná Krejčiřík.

Na pětce vládne pohoda

To linka z Hranic do Lhotky je výrazně klidnější. „Tam si jezdím odpočinout,“ potvrzuje řidič Mádr. Místní konečná je hezká, upravená. Vystupují na ní hlavně obyvatelé vesnice. Jen výjimečně se odtud vydávají turisté. „S lidmi, co sem jezdí, se za ty roky dobře známe. Popovídáme si, pro řidiče je to taky příjemné povzbuzení,“ pochvaluje si Mádr. Ale ne vždy na konečnou do Lhotky autobus dojede. „V zimě tu bývají velké závěje. Letos nám tu zapadly dva vozy,“ vysvětluje řidič. Autobus pak vyprostil až traktor.

Za babičkou jede šestka

Dvakrát denně míří k domovu důchodců spoj s číslem šest. „Nevýhodou této konečné je, že musíme autobus otáčet na křižovatce,“ podotýká Mádr. Nejde o typickou konečnou někde na kraji města. Kromě domova pro seniory jsou kolem rodinné domky. „Míváme tu deset minut čas. Ale není tu pro nás žádné zázemí,“ stěžují si řidiči. Nemají si kam odskočit, kde se umýt, ani občerstvit.

Jízda za osm korun

Sedmá hranická linka se z číslování vymyká. Pyšní se totiž dvojcifernou číslovkou: dvanáctkou. Jezdí o víkendech a ve všední dny pozdě večer. Končí opět na Zbrašově, ale objede takřka celé město. Za osm korun, kolik stojí lístek, je to pěkná projížďka.