Na Liberecku mizí ročně desítky lidí

Velká část pohřešovaných se najde. Někteří se ale ztratí navždy.

Poprvé utekla z domova dnes třicetiletá Andrea Šulcová z Liberecka, když jí bylo sedm roků. Vrátila se za pár hodin. Podruhé zmizela společně s kamarádkou ve čtrnácti. Hledala ji policie, nezvěstná byla skoro dva týdny.
„Dneska vím, že to muselo být pro rodiče hrozné. Sama mám dvě děti a kdyby některé z nich zmizelo jen na pár hodin, zbláznila bych se,“ říká mladá žena. Vzpomínky na svůj útěk nemá zrovna příjemné. „Odjely jsme s kamarádkou do Prahy. Spaly jsme na nádražích, schovávaly se v metru, kradly rohlíky v obchodech,“ vzpomíná Šulcová. Vše vyvrcholilo, když je chytili neznámí muži. „Sebrali nám občanky. Drželi nás zavřené v garáži, ale povedlo se nám utéct. Nebýt toho, kdo ví, kde jsme skončily,“ dodává mladá žena. „Byl to nejhorší zážitek mého života.“
Obě dívky hledali rodiče jen krátce. Je ale řada lidí, které příbuzní postrádají už roky. Od roku 1995 dosud bylo na Liberecku pohřešováno sedm set sedmdesát sedm osob. „Osmnáct z nich zatím hledáme bez výsledku,“ uvedla mluvčí liberecké policie Vlasta Suchánková. Kromě toho policisté hledali ještě dalších více než tisíc uprchlíků z výchovných ústavů nebo domovů.
„Od začátku tohoto roku jsme pátrali po jednačtyřiceti lidech, kteří odešli z domova a neozvali se. I když pětatřicet z nich jsme našli, šest lidí je stále nezvěstných,“ uvedla Suchánková.
Snad největší záhadou na Liberecku je zmizení třináctileté Ivany Koškové z Příšovic, které by dnes bylo pětadvacet let. Ztratila se beze stopy v roce 1997 na cestě z Příšovic do Svijanského Újezdu, kam vyrazila k příbuzným na kole. „Zorganizovali jsme řadu akcí, prověřovali různé verze jejího zmizení celé týdny a měsíce. Vše bez úspěchu,“ dodala mluvčí.