Šestačtyřicetiletý Vladimír Vala se věnuje sjezdu na divoké vodě. Táborský rodák už sedmnáct let sedí v kánoi se spolujezdcem Jaroslavem Slučikem ze Žiliny a sbírají medaile za Slovensko. Na svém kontě má šestnáct cenných kovů ze světových šampionátů a patnáct z evropských.
Jste Čech, bydlíte v Táboře. Na světových a evropských šampionátech sbíráte pravidelně medaile pro Slovensko. Neslyšel jste kvůli tomu už nějaké narážky?
Narážky slyším pořád. Všichni se ptají, jak je to možné. Ne každý ale zná pravé důvody.
Mohl byste to objasnit?
Moje disciplína je technicky tak náročná, že se posádky nemění natolik často jako v jiných sportech. Se spolujezdcem Slučikem jsem začal jezdit už v dobách federace. Tehdy jsem žil na Slovensku a tam byly pro náš sport lepší podmínky.
Nebylo nutné, abyste požádal o slovenské občanství?
Není to třeba. Moje výsledky se počítají do slovenských statistik. Kdyby byl sjezd na divoké vodě na programu olympijských her, tak by to bylo něco jiného.
Není vám líto, že na vaši počest neuslyšíte českou hymnu?
Smířil jsem se s tím, že ji asi nikdy neuslyším. Na Slovensku si plním své osobní cíle. A je mi celkem jedno, jaký dres mám na sobě. Když dostanu smlouvu u Burkina Faso, budu jezdit tam.
Na vrcholných akcích jste získali jednatřicet medailí. Které z nich si nejvíce vážíte?
Nejcennější je asi ta dvaatřicátá. To byla ta první, když jsem ještě jezdil sám na singlu. V roce 1989 jsem v Americe získal stříbro. Každá z medailí má nějakou hodnotu. Ale nejcennější je první a nejtěžší bývá ta poslední.
Už sedmnáct let jezdíte s Jaroslavem Slučikem. Nedostavila se ponorková nemoc?
Pokud bych bydlel v Žilině, tak možná. Ale býváme spolu jen na soustředěních a na závodech.
Čím to, že jste tak sehraná dvojice?
Je v tom přizpůsobivost a technika. Přiznám se, že neznám nikoho dalšího, komu by stačilo pět týdnů ročně společného tréninku. Když jsme poprvé sedli do lodi, tak jsme vyhráli s minutovým náskokem. Rozhodčí si mysleli, že je chyba v čase.
Chcete říct, že se vám vyhýbají karamboly a že jste se ještě nepřevrhli?
To ne. Zažili jsme jich plno. Ale ne zase tak často jako ostatní. Za těch sedmnáct let bych to spočítal na prstech dvou rukou. Z deseti eskymáků (obrat pod vodou) se nám třikrát nepodařilo v lodi udržet. Pro někoho to je každodenní záležitost, ale v našem případě to bylo pro soupeře velké haló.
Vypadá to, že vás budou muset asi zastřelit. Aby medaile zbyly i na ostatní.
Poslední šampionáty už nebyly tak přesvědčivé. Závody se totiž konaly na klidné vodě. Dost jsme bojovali s konkurencí a prohrávali. Federace potřebovala náš sport víc zpropagovat, aby jezdil větší počet závodníků. Tím byly podmínky jednodušší a pro nás to už není tak atraktivní. Teprve letos se naše disciplína vrací na divokou vodu. A ne na rybník.
Kde máte v Táboře svoje oblíbená tréninková místa?
Jezdím na Lužnici mezi jezy, od Brusírny k Přibíkovi. Na řece znám všechny kachny a rybáře. Žiji s nimi v symbióze.
V šestačtyřiceti letech převážná většina sportovců už skončila. Jak si udržujete skvělou fyzickou kondici?
Baví mě to a už vím, jak mám trénovat. Více dbám na stravování a regeneraci. Jinak běhám, jezdím na kole, posiluji a jezdím na vodě. A s trénováním už mám zkušenosti u slovenské reprezentace.
Přijal byste nabídku i u české reprezentace?
Po ukončení mojí kariéry bych to bral. Jenomže dostat se k této práci je dost obtížné. Hodně žádaná místa mají trenéři předplacená až do důchodu. Bývalých kanoistů je hodně a míst málo.
Vladimír Vala
Narozen: 14. dubna 1963. Největší úspěchy: na světových a evropských šampionátech získal 31 medailí. Klub: Dukla Bánská Bystrica (hostování VS Tábor). Děti: Martin (11), Matěj (16)
