Na odpoledne stromolezcem: výšky, adrenalin a spálené ruce

Hradečák Jan Skořepa prořezává a kácí stromy. Na jedno odpoledne si do učení vzal i redaktora Sedmičky.

Prohlédnout si park z výšky může ten, kdo vyšplhá na věž nebo letí letadlem. Podívat se do koruny stromů zblízka, to se podaří jenom stromolezcům. Vyzkoušet si to ale mohl i redaktor Sedmičky.
V Husových sadech na lavičce u Naxerovy lávky už na mě čeká sedmadvacetiletý Jan Skořepa. Na první pohled mi připadá jako obyčejný kluk. Brzy mě ale vyvede z omylu. Obyčejní kluci totiž většinou nepracují v korunách stromů.
Rád přijímám Honzovu nabídku na tykání. Tisknu jeho ruku a pokradmu se rozhlížím po okolních stromech, jestli na některém z nich už náhodou není připravené lano ke šplhání. Poprvé v životě si všímám, jak jsou javory a borovice kolem Nežárky vysoké.

Praxe ze Států

„Arboristiku, což je vlastně komplexní péče o dřeviny, dělám už pět let,“ vypráví Skořepa. S neobvyklým zaměstnáním se poprvé setkal na vyšší odborné škole v Chrudimi, kde studoval ochranu životního prostředí. Stromy ho začaly zajímat při psaní absolventské práce na téma Památné dřeviny na Jindřichohradecku.
Po konci studií odjel do Spojených států. Tam se rozhodl pracovat pro arboristickou firmu. Strávil v ní téměř rok a půl.
Když se vrátil do Čech, zařídil si živnostenský list a začal tu samou práci dělat i tady. „Řežu hlavně suché a nebezpečné větve a kácím stromy, které se můžou vyvrátit,“ přibližuje Honza. Zajímá mě, jestli pracuje soukromě pro lidi, nebo na objednávku pro města. „Obojí. Ve skupině nás jezdí víc, dělat tohle v jednom by bylo moc. Ale dost povídání, pojď si to vyzkoušet,“ vyskakuje zničehonic Honza z lavičky. „Já byl nejvýš tak ve třiceti metrech. Tobě jsem na zkoušku vyhlídnul takovej hezkej javůrek,“ říká.
Když javůrek uvidím, polije mě studený pot. Nedivím se tomu, naposledy jsem do větví lezl asi před deseti lety. Bylo to u babičky na třešních. Ten strom byl ale nejméně pětkrát nižší než Honzův.
„Nejdřív si projdeme vybavení,“ přináší plnou náruč zdánlivě nesourodých věcí. Lekci začíná u smotaného tenkého lana s válcovitým závažíčkem na konci. Mám ho prý přehodit přes nějakou silnější větev v koruně stromu. Po patnácti minutách mám pocit, že jsem si vykloubil rameno. Můj učitel přestává netrpělivě podupávat a provázek mi bere z rukou. Z podřepu ho na první pokus vyhodí tak, že se závažíčko provlékne nejvyšší rozdvojenou větví a spadne zpátky na zem. Po lanku tahá vzhůru navázané silnější lano, po kterém budeme šplhat. Jeho konec protáhne až zpátky dolů, kde ho takzvaným prusíkem utáhneme a spojíme s druhým koncem.

Jak do koruny?

Připadá mi, že mých devadesát kilo nemůže tenký provaz s průměrem jedenáct milimetrů unést. „Nemusíš se bát,“ uklidňuje mě zkušený stromolezec. Tvrdí, že na laně mohou bez problémů viset až tři tuny. Když vidí můj nevěřící výraz, ukáže na větev nahoře. „Člověka v pohodě unese větev, která je alespoň stejně tlustá jako jeho ruka. A ty větve tady jsou o dost silnější,“ dodává.
Dál už je to prý jednoduché. „Nejdřív ti to ukážu,“ říká Honza a jedním pohybem vklouzne do sedáku, postroje, který mu obepíná pas a stehna. Vysvětluje mi, jak se oběma rukama povytáhnout výš, pak se jednou rukou pustit a popojet s pojistkou. Ještě než všechno pochopím, Honza na mě mává z koruny javoru. Pak se opatrně spouští dolů. „Dolů musíš po kouskách. Jak se pustíš najednou, spálíš si ruce,“ dává mi dobrou radu. „No pojď přece, jsi na řadě,“ směje se.
Jen tak tak se nasoukám do sedáku. Když si po pěti minutách úporného boje vítězoslavně přetáhnu popruh přes zadek, zjišťuji další problém. Sandály na nohou. Nedá se nic dělat. Musím si to i přesto vytrpět.
Připadá mi, že černá oblaka se nad náš javor přihnala naschvál. Aby toho nebylo málo, začíná foukat silný vítr. Abych ještě nemusel šplhat a uhrál nějaký čas, vyptávám se, jaký strom poprvé zdolal on sám.
„To bylo ještě v Americe, šlo o borovici. Musel jsem ji postupně seřezávat, nemohl jsem ji najednou celou pokácet, aby špatně nespadla,“ vypráví Honza. Uříznul vršek a kluci ho tahali dolů, ale foukalo. „Špička stromu šla na druhou stranu. Pěkně tam vlála, dost jsem se bál,“ popisuje.
Zjišťuji, jestli se Honza někdy zranil. Odpovídá, že o nějaké škrábance není nouze skoro nikdy. Větší zranění se mu ale naštěstí vyhýbají, zaťuká na dřevo. Vyzvídal bych dál, ale mladý arborista odmítá odpovídat, dokud si šplhání nevyzkouším.
Tak je to tady! Zhluboka se nadechnu a… „Prosím vás, počkejte!“ volá kolemjdoucí paní. „Počkejte, až přejdu. Já nechci vidět, jak spadnete,“ dodává mi sebevědomí. Honza jen těžko potlačuje smích.
Když starostlivá paní zmizí za zatáčkou, přichází moje chvíle. Odrážím se nohama. Ale nestoupám. Prosím o radu. „To je těžký, každý leze nějak jinak. Já se naučil jeden způsob, a kdybych se měl učit něco jiného, tak už bych tomu moc nevěřil. Ty se zkus přitahovat,“ radí mi můj učitel. Poslechnu a ono to vážně funguje.
S obtížemi vystoupám po kmeni javoru asi metr nad zem a mám pocit, že mi upadnou ruce. „To je v pohodě,“ komentuje Honza. „Když si to napoprvý zkoušeli kámoši, nedostali se ani ze země.“ Spouštím se dolů. Samozřejmě si spálím dlaně. Šplhání mi očividně nepůjde, a tak se radši vyptávám dál. „Jestli se mi někdy stalo, že by proti mojí práci někdo protestoval? Jasně, že jo, celkem často. Třeba nedávno v Praze jsme dělali redukční řez na duté lípě. Spousta lidí tam na nás řvala, dokonce chtěli volat policii. Nakonec pochopili, že to děláme na zakázku města,“ říká Honza.
Začíná pršet. Balíme vybavení a loučíme se. Děkuji za nový zážitek. „No nemáš zač. Ale dám ti radu do života, ty po stromech nešplhej,“ uzavírá stromolezec Honza Skořepa s úsměvem.