Jak se stal Jan Koday turistou? Žertuje o tom. První samostatné turistické krůčky prý udělal poté, co jako čtyřletý šel s matkou v Jihlavě na poštu. „Maminka tam šla něco platit a já na ní čekal. Protože tam ale bylo hodně lidí, po chvíli mi bylo čekání dlouhé. Tak jsem šel zpátky domů – sám do Srázné ulice. Byl z toho poprask, protože mě pak samozřejmě hledali. Tak to byl můj první turistický výšlap,“ směje se dnes Jan Koday.
Takový zážitek má z dětství jistě mnohý, u Jana Kodaye je však pozoruhodné, že k němu došlo v roce 1924. Dnešní čestný předseda jihlavského Klubu českých turistů Čeřínek Koday letos oslavil devadesátiny. Tehdy velmi dynamicky se rozvíjející turistice Koday propadl už v předválečných letech. Z roku 1937 pochází první zápisy z jeho studentských a turistických deníků a kronik.
Jan Koday, budoucí inženýr ekonomie, v sobě už tehdy nezapřel smysl pro detail a přesnost. Takto precizně si například onoho roku 1937 zapsal výlet na Křemešník. „Řídil jsem se zásadou co nejlehčího vystrojení. Na hlavě jsem neměl nic, na těle lehkou hedvábnou košili, trenýrky a pumpky, na nohách podkolenky a opánky (pokud se podešev se třemi řemínky dá opánkami nazvat). Vyjeli jsme z Jihlavy vlakem…“
Jeho deníky doplněné fotografiemi jsou originálním dokladem, jak se od třicátých let vyvíjel turistický sport, oplývají i nesčetnými postřehy z míst, která turisté navštívili.
Koday si do tabulek zapisoval i ušlapané, či ujeté kilometry, včetně informace, zda výprava cestu podnikla vlakem, autem, pěšky, či na kole. Za sedmdesát let turistiky nachodil a najezdil po cestách Čech, Moravy a řady evropských zemí kolem stovky tisíc kilometrů. Nejraději se však dodnes vrací do kraje v okolí obce Moravské Křižánky na Žďársku, svého rodiště.
Prostředí Žďárských vrchů, kraji takřka podhorských strání a hlubokých lesů, bylo místem jeho prvního intenzivního setkání s přírodou. „V létě, když měl otec dovolenou, tak jsme vždycky jezdili do Křižánek. Protože tam předtím otec roky pracoval, měl tam mnoho známých a u nich jsme vždycky několik dní pobývali, jsou to krásné vzpomínky,“ vzpomíná Koday.
Vybavení turistů před sedmdesáti lety bylo skrovné. „Na záda ruksak a šli jsme – nic zvláštního,“ říká Koday. Na nohách textilní kecky, až později kožené boty „pionýrky“, mapu, pokud se ji podařilo sehnat, k jídlu alespoň chleba, a vojenskou polní láhev na vodu. „Toho chleba ale pokud možno celý bochník,“ směje se Koday.
Více ve čtvrteční tištěné Sedmičce
