V Arbeiterově ulici kousek od náměstí Mikuláše z Husi bydlí Hana a Antonín Eberlovi. Hana, rozená Zajíčková, se zde narodila. Antonín se před padesáti pěti lety do domu přiženil. Redaktorce Sedmičky manželé nevyprávěli jen o tom, jak se na Starém městě žilo, ale i jak se zde žije teď.
Kultura v předsíni
Lidi na Staré město láká především klid. „Ten tu je a byl. Před revolucí ale až mrtvolný,“ říká Antonín a vzpomíná na svatební den, kdy s manželkou vyšli z úřadu a náměstí bylo zcela prázdné. „Proto jsem ráda i za předzahrádky. Rynk musí žít,“ myslí si Hana. Obavy mají Eberlovi i jejich sousedé z nových hospod. „Je jich čím dál víc. Vždy čekáme, jak to bude s decibely.“
Galerie, muzeum, divadlo, koncerty. To vše mají Staroměstští téměř v předsíni. „Pět minut do divadla, pět minut do kostela, pět minut na plovárnu, pět minut do přírody, dvě minuty k soudu, rozvod neplánujem,“ směje se Hana. Nevadí jí ani hudba na náměstí či Táborské slavnosti. „To my si naopak rádi poslechneme. Milujeme každou dobrou hudbu. A když chceme klid, odjedeme,“ dodává.
S památkáři za zády
Po všech výhodách kouzelného bydlení na Starém městě přichází ale i negativa. „Opravy domů bývají zdlouhavé, hodně do nich mluví památkáři. Na druhou stranu tak alespoň lidé neudělají z krásných domů ohavnosti,“ přemítá Hana. Od revoluce se ale už mnohé změnilo. Plno ostudných staveb už majitelé zkrášlili. „Panu Dvořákovi bych dal Nobelovku za to, kolik staveb v Táboře opravil. Zbavil nás oblud, jako byl pivovar, Střelnice nebo lázně,“ říká Antonín.
Auta přímo pod okny
Lehké to nemají Staroměstští s parkováním. Garáž na Starém městě má jen menšina místních obyvatel, parkovat v ulicích mohou pouze lidé s rezidenční kartou. „Největší problém nastává, když přijede návštěva,“ přiznává Antonín. Do historického jádra denně míří i stovky řidičů, kteří zde nebydlí. Provoz obtěžuje například obyvatele Klokotské ulice, kterým auta projíždějí přímo pod okny. Omezit dopravu v centru se snažili už i peticí. Neúspěšně.
Mizí obchůdky
„Kolik tu bývalo obchůdků a řemeslníků! V Klokotské pamatuji mlékárnu a koloniál. Místo penzionu Alfa bylo pekařství,“ vzpomíná Hana. Před válkou zde podnikalo mnoho rodin židovského původu. Teď jsou zde hlavně hospody a kavárny. Zbývá poslední obchod s potravinami a pekařství. „Pokud se tu obchůdky neuživí, nedá se nic dělat. To je tržní hospodářství,“ podotýká Antonín a dodává, že by nechtěl ani o krok zpět do dřívějších dob. Hana přikyvuje. Stejně tak by neměnili bydlení. „Patříme na Staré město. Tady to máme rádi,“ uzavírají manželé.
