Jan Podhorský působil po dotazu Sedmičky sebevědomým dojmem. „Myslíte si, že vám to budu komentovat?“ řekl posměšně a položil telefon. Na e-maily už nereagoval. To je jen jeden z případů, na který narazil redaktor Sedmičky společně se zdejším studentem Martinem Markem, když v právnické knihovně prohlíželi více než stovku rigorózních prací.
„Je to jedna z nejzásadnějších vad, které se v akademické sféře můžete dopustit. V tomto případě je možné uvažovat o trestním oznámení,“ prohlásil František Korbel. Ten má na základě podkladů vyšetřovací komise zřízené na Právnické fakultě ZČU vypracovat posudky k odebrání titulů, jejichž majitelé je získali podezřelým způsobem. Komisi sestavil rektorát univerzity. Má rozkrýt poměry, které na právech panovali za vedení bývalého proděkana Milana Kindla. „Zvažujeme odebrání titulů PhD. u šesti lidí,“ uvedl Korbel. Jména i konkrétní případy rektor univerzity Josef Průša sdělit zakázal.
Rektor mlží
To vzbudilo zklamání a dohady o snahách zahrát vše do ztracena. „Rektor jednoznačně selhal,“ tvrdí Marek. „Zvažuji žalobu na rektora. Vše se snaží zamést pod koberec,“ myslí si student. Jeden ze členů vyšetřovací komise, proděkan právníků Petr Bezouška, by rozšíření výsledné zprávy uvítal. Materiál by měl podle jeho představ obsahovat popis konkrétních případů.
„Ty by měly být zveřejněny anonymně,“ říká. Rektor s tím, ale váhá. „Řešíme s děkanátem, kdo má pravomoc odebírat tituly,“ hájí se. Například o rigorózních pracích se s výsledků komise nikdo nic nedozvěděl. Jen to, že jich v knihovně má být osm set padesát osm. Martin Marek se společně s redaktorem Sedmičky rozhodl už nečekat na to, co se rozhodne komise uveřejnit a vydal se do knihovny sám. „Nasbírané materiály chci předat ministerstvu školství, aby jednalo,“ uvedl Martin Marek. Společně tu prohlédli sto šest rigorózních prací, ve kterých buď jako školitel práce, nebo člen zkušební komise figuroval Milan Kindl.
„K tomu jsme zkontrolovali dalších šestatřicet prací, kde byl v komisi bez Milana Kindla některý z jeho věrných, například Daniel Telecký, Jan Suchý nebo Ondřej David,“ přibližuje Marek. Co zde našli? Bývalý proděkan Ivan Tomažič rozhodně není jediným plzeňským plagiátorem. Takových případů je jen u plzeňských „judrů“ víc. Navíc jednačtyřicet ze sto dva a čtyřiceti prací tu vůbec není. To je téměř třetina. Kde jsou, nikdo neví. „Byly vůbec napsány?“ ptá se Martin Marek. Jedním z nich je i advokát z Moravské Ostravy Martin Skyba. „Nechápu to, posílal jsem ji doporučeným balíkem,“ vysvětluje Skyba. V roce 2000 sám Kindl vydal děkanskou vyhlášku, ve které stanovil formální požadavky pro rigorózní práce.
Vedle jiného je pro studenty práv povinný rozsah – minimálně sto stran odborného textu a nutnost používat zahraniční literaturu. Tato pravidla pak sám velkoryse přehlížel. Jako první muž fakulty zval některé studenty ke zkouškám velmi vstřícným způsobem. Ve stejný den se před sehranou komisí ve složení – Kindl, Telecký, Suchý a David pravidelně objevují sourozenci nebo zaměstnanci stejné firmy. Náhoda? Například pátého listopadu 2007 tu ve stejný den, hned po sobě obhajuje Richard Švejda, Marek Moudrý a Dana Trezziová – bývalá náměstkyně ministra financí. Nyní pracuje jako advokátka u renomované právnické firmy PRK Partners, která se v minulém roce stala Právnickou firmou roku. U firmy pracuje i Moudrý a Švejda.
„Všichni jsme psali rigo z finančního práva. Proto jsme dostali pozvánku na stejný den,“ vysvětluje Dana Trezziová. O měsíc později, sedmého prosince, tu před komisí, ve které chybí Daniel Telecký, obhajují jen dvě studentky, Michaela Formanová a Alena Mládková. Obě jsou dnes zaměstnankyně advokátní kanceláře Kindl a partneři. Jejich práce v knihovně chybí. Sedmadvacátý květen 2009 měla tato komise vyhrazený čistě pro ministerstvo pro místní rozvoj. Doktorský titul získala trojice – Miroslav Kalous – náměstek ministra a bývalý primátor Plzně, Kalousův spolustraník a někdejší šéf plzeňských Technických úřadů, dnes jeho podřízený na pražském ministerstvu Vlastimil Fidler a Eva Peřinová, která rovněž spadá pod Kalouse. Fidlerova práce je kratší, než by měla být. Odborný text končí na straně osmdesát tři. Aby autor dosáhnul povinné stovky stránek, doplnil práci tabulkami, které si stáhnul z materiálů svého ministerstva. V textu je pak prezentuje jako svůj vlastní návrh na řešení problému, kterému se v textu věnuje.
„Nepovažuji za problematické to, že jsem použil takové formulace, na nichž jsem se zásadní měrou podílel. Naopak, jsem přesvědčen, že přenos praktické zkušenosti do oblasti teorie je vzájemně obohacující,“ hájí se Fidler. Stejně jako Miroslav Kalous, ani on ve své práci nepoužil zahraniční literaturu. Podle něj to ale nevadí. Brání se, že zákon o veřejných zakázkách, se kterým pracoval, je jen obměnou několika evropských směrnic. „Jsou to zahraniční prameny práva s nepřímou účinností, lze tedy dovodit, že jsem s nimi jednoduše pracovat musel,“ tvrdí. Zahraniční literatura je u právníků už spíše výjimkou. „Jen necelá třetina autorů ji použila,“ zjistil v knihovně Marek.
Jeden ze zdejších vyučujících a zároveň proděkan fakulty Karel Eliáš považuje absenci zahraničních pramenů za zásadní nedostatek. „Zároveň si ale myslím, že kdyby to byl jediný prohřešek, práce by mohla být obhájena,“ tvrdí. Pro šestadvacet prací byla použita jako podklad vlastní obhájená diplomová práce. To by nebylo nic divného. Ani na jiných právnických fakultách není problém, že autor diplomové práce za její rozšířenou podobu získá titul JUDr. V rigorózní práci na ni ale musí upozornit a uvést ji v použité literatuře. To v Plzni rozhodně není pravidlem. Ani jeden z autorů jako zdroj svoji diplomku neuvádí. „Měla by být zmíněna v úvodu práce,“ říká Bezouška.
Malým bonbónkem je také práce Tomáše Kindla, který je synem nechvalně známého Milana Kindla a pracuje v jeho advokátní kanceláři. I jeho rigorózní práce je věrnou kopií diplomky, až na pár stránek, které sem Tomáš Kindl vložil navíc. Má také stejný název. Stejný je i záměr, cíle, závěr i cizojazyčné resumé. Milan Kindl byl v Plzni šéfem katedry občanského práva. Právě z jeho katedry odešlo mezi léty 2006 až 2009 nejvíce spokojených „judrů“ – sto jednatřicet. Na ostatních katedrách jich byla stěží třetina. Pro srovnání: na katedře mezinárodního práva jich bylo za tu dobu pouhých šest. Že by to tady šlo hůř?
