Na zájezd k moři? Do fronty! Na Špinarku do kulturáku

„Černá“ Ostrava měla tři velké divadelní scény, patnáct kinosálů a tři Domy kultury. Věhlas ostravského folkového kolotoče daleko přesáhl hranice města.

Mezi největší kina patřil Vesmír a Elektra v centru, Máj v Přívoze a Luna v Zábřehu. Menší kinosál pak měla každá ostravská čtvrť – Dukla a Zdar v Porubě, Mír a Jas ve Vítkovicích, Vítek v Hrabové, Svoboda v Přívoze, Slezan v Michálkovicích a další. „Chodívali jsme za devět kaček do Elektry na tehdejší Dimitrovově třídě. Viděla jsem tam všechny Angeliky,“ vzpomíná šedesátiletá Marie Pulkrábková.

Kina a kulturáky

Na nároží Leninovy třídy v Porubě hrálo kino Dukla. Název se vybral ve veřejné soutěži vyhlášené obvodním národním výborem a prvním představením byl v roce 1960 film Kozácký velitel. Od roku 1972 tu fungoval Klub přátel sovětského filmu, který pro své členy promítal jednou měsíčně. Hrálo se v něm až do roku 2002.
Kromě kin a také tří kamenných divadel se za kulturou chodilo do kulturáků. Vedle největšího Domu kultury VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda) tu byl ještě menší v Zábřehu a pak kulturák v Porubě.
Získat například mimořádné předplatné na deset divadelních představení, většinou hostujících mimoostravských divadel, bylo bez známostí nemožné. „Kromě známých pražských divadel sem jezdilo například slovenské Radošínské naivné divadlo, které mělo u Ostraváků obrovský úspěch,“ vzpomíná pětapadesátiletá Alena Ševčíková.
V porubském kulturáku začínala začátkem 70. let na „čajích“ svou pěveckou kariéru i tehdy šestnáctiletá Věra Špinarová. Odsud se její hit Music Box dostal až na první místa hitparády Houpačka.

Legendární Folkový kolotoč

S populární hudbou zacházel tehdejší socialistický režim jako s ideologickým nástrojem, protože měla masovější dopad a byla zaměřená na mladé. I přesto byla Ostrava snad nejživější folkařskou scénou v republice. Zatímco z rádia se ozýval Michal David, Petr Kotvald a podobně, na ostravském „Folkovém kolotoči“ zpívali Pavel Dobeš, Jarek Nohavica, Josef Streichl, skupina Marsyas, Vladimír Merta, Iva Bittová nebo Vladimír Mišík.
U jeho zrodu stál folkový nadšenec Milan Kaplan. „Celá organizátorská parta, která se pohybovala kolem místních písničkářů, se tehdy z větší části rekrutovala z Poruby. Folková sekce začala v porubském kulturáku a postupně se přesunula do klubu mládeže Delta,“ říká jeho tehdejší šéf Kaplan.
Na začátku to bylo úplně ideální, než místní strana a vláda pochopila, že se nejedná o folklor, že to asi nebudou valašky a kloboučky a tanečky. Stačilo vystrčit hlavu a už jste získala nálepku bojovníka a najednou byla kolem vás spousta lidí, kteří se rádi zapojili. Většina z nich to dělala zadarmo, dnes je to složitější,“ vzpomíná Kaplan.

Povolení na jednotlivé kulturní akce musel vydat obvodní národní výbor. A protože Delta fungovala jako krajský klub, úředníci z obvodu většinou neměli odvahu zrušit něco dopředu. „Dohlížecí orgány na nás vystartovaly většinou až potom. Třeba když jsme udělali koncert Nohavicy, přišli na to pozdě, protože jeho jméno bylo schované v textu programu jako recitál těšínského zpěváka. Důvtipní pochopili, povolovací orgán ne. Prasklo to, až když nějaká dcerka funkcionáře poslouchala doma magnetofonovou nahrávku z koncertu,“ říká Kaplan.
Do Delty se nechodilo jen za hudbou. Tajně se tu promítaly zakázané filmy,většinou české, ale i zahraniční. „Oficiálně to byly besedy o umění, tak pro dvacet lidí. Jednou jsme se například dostali k první kazetě Hvězdných válek. Promítli jsme si to a nechápali, proč nám takovou pohádku vůbec zakazují,“ říká Kaplan.
Poslední velkou akcí, na které se klub Delta v čele s Kaplanem organizačně podílel, byl koncem roku 1989 obří koncert písničkářů ve vítkovické hale. Společně s Karlem Krylem a dalšími tenkrát zpívalo v Paláci kultury a sportu čtrnáct tisíc lidí.

Na západ mohli jen vyvolení. Ani výběrová rekreace ROH nebyla pro každého

Na Dimitrovově třídě měl pobočku Čedok. „Když se začaly prodávat zájezdy do Jugoslávie, čekali jsme venku před vchodem od dvou hodin ráno, aby se na nás dostalo,“ vzpomíná pětašedesátiletý Milan Horák.
Do socialistických zemí to bylo jednodušší. „U Autoturistu jsme si v roce 1975 koupili zájezd na Zlaté Písky. Stálo to patnáct set korun na dva týdny. V ceně bylo ubytování v chatkách a talony na jídlo,“ říká Jarmila Dobrovolná.

S devizovým příslibem

Kdo nechtěl s cestovkou, jel na vlastní pěst. Škodovkami plnými kempinkového nábytku, propanbutanových vařičů, spacáků a nafukovacích matraček. S výjezdem do kapitalistické ciziny a Jugoslávie to bylo složitější. Jel ten, kdo dostal devizový příslib. Ten se podával do konce února a na jaře Státní banka rozhodla, komu ho dá. Další podmínkou byla výjezdní doložka. Povolení dával i zaměstnavatel, ROH a uliční výbor KSČ.

S odbory za babku

Levně cestovat se dalo s ROH. „Odbory organizovaly letní rekreaci v Česku nebo u moře v Bulharsku, Rumunsku a Jugoslávii. Já dostal vždycky jen poukaz na letní tábor pro děti,“ říká bývalý železničář Jaroslav Hrbáček, dnes důchodce.