Nadávky, oheň a střílení. Javoříčko v plamenech
Psal se rok 1945 a lidé v Javoříčku, malé vesnici nedaleko hradu Bouzov, se pomalu chystali na konec války. Jejich očekávání ale přerušila čtyři dny před koncem krutá msta těch, kteří už boj prohráli. Do vesnice vtrhlo ráno pátého května komando SS. Jeho členové vypálili téměř všechny domy a postříleli osmatřicet mužů.
Vražedná předehra
Dodnes není úplně jasné, kdo vlastně vydal rozkaz k zásahu. Každopádně šlo o odezvu na činy partyzánů, kterým někteří místní pomáhali. Stopy po příčinách vypálení vesnice vedou ve vzpomínkách pamětníků k noci z desátého na jedenáctého dubna, kdy se odehrála předehra javoříčské tragédie. Hlavní velitel partyzánů Litviško, známý svou náklonností k alkoholu, té noci zastřelil sedm nevinných lidí. Mezi nimi i rakouskou Němku Hildu Victorovou, manželku hajného Othmara Victory, a její dvě nezletilé děti. „Paradoxně právě ona partyzánům hodně pomáhala, i když byla manželkou příslušníka SS,“ upozorňuje historik Pavel Urbášek. Opilý velitel pak zastřelil i dva arménské vojáky, kteří zběhli od Němců a chtěli se dát k partyzánům. Nakonec zapálil hájovnu. Když přijela na pomoc ze sousedního Střemeníčka stříkačka tažená koňmi, začal Litviško střílet i po hasičích. „Smrtelně zranil starostu Střemeníčka Františka Malínka,“ líčí Urbášek.
Vesnice v plamenech
Velitelé gestapa se o událost zajímali a do Javoříčka posílali rusky mluvící provokatéry, kteří se vydávali za partyzány a mátli tak místní. „Tenkrát nemohl nikdo rozeznat, natož nějak kádrovat lidi, kteří se připojovali k partyzánům. Ve skutečnosti to přitom byli Vlasovci,“ říká Marie Čechová, která společně s rodinou partyzánům pomáhala. Další důležité dějství se odehrálo u hradu Bouzova, kde se vpředvečer vypálení Javoříčka usídlilo asi osmdesát mužů jednotky SS. Část Lüdemannova komanda se kolem desáté večer střetla s partyzány a pět mužů nepřežilo. Odplata přišla už za pár hodin. Ráno pátého května kráčeli členové komanda po polní cestě od Bouzova k Javoříčku. Společně s druhou skupinou vesnici obklíčili. Zapalovali stavení a odnášeli si z nich věci. Ženy s dětmi vyháněli a muže, kterým bylo víc než patnáct let, na místě vyslýchali. „Dva vojíni pak každého odvedli kousek od místa výslechu a tam ho jeden z nich střelil zezadu pistolí. Toho, kdo nechtěl jít sám, přinutili postrkováním,“ líčil po válce své vzpomínky stařec Jaroslav Dokoupil, kterého kati v uniformách donutili dívat se na popravy svých sousedů a pak ho nechali jako jednoho z mála žít. Po pěti hodinách stála na místě původně čtyřiatřiceti domů jen škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.
Oslavy za komunismu
Po válce vzniklo v blízkosti původní vsi nové Javoříčko. Za komunismu provázely vzpomínky na tragédii každoroční pompézní oslavy, jejich vyznění ale bylo poplatné režimu. „Samozřejmě tehdy nebylo možné mluvit o tom, že partyzánský vůdce byl opilec a vrah, nebo že partyzánům pomáhala Němka. Po listopadu v devětaosmdesátém roku se situace naopak obrátila. Přitom je nezpochybnitelné, že k partyzánům šli nebo jim pomáhali lidé v dobré víře, kteří chtěli aktivně bojovat proti nacistům,“ podotýká Urbášek. Více se o největším masakru na Olomoucku, který konec války přinesl, začalo mluvit až v posledních letech. Událost zmapoval dokument a loni dokonce putovala po muzeích výstava s názvem Zapomenuté Javoříčko. „Je důležité nejen pokládat věnce, ale hlavně si uvědomovat jednotlivé tragické osudy, aby k takovým věcem už nedocházelo,“ míní kurátor výstavy Filip Žáček. Od letošního posledního dubnového dne připomíná dalším generacím hrůzy sklonku války v Javoříčku i kamenný kříž nad masovým hrobem osmatřiceti obětí.
