Nagano: hokejová radost, komentátorský řev a slzy radosti | E15.cz

Nagano: hokejová radost, komentátorský řev a slzy radosti

Monika Gordíková

Jiří Šlégr a Robert Reichel vzpomínají na nejhezčí okamžik české hokejové historie, na Nagano.

Litvínov / Masér Václav Šašek, hlavní trenér Ivan Hlinka a hráči Martin Ručinský, Petr Svoboda, Jan Čaloun, Vladimír Růžička, Robert Lang, Josef Beránek, Robert Reichel a Jiří Šlégr. Ti všichni byli odkojeni litvínovským hokejem. Ti všichni byli součástí týmu pro Nagano. A zahýbali dějinami.

Den triumfu

Každý člověk z malé zemičky uprostřed Evropy si pamatuje, co dělal 22. února 1998. V den triumfu. Tisíce lidí sledovaly v restauracích boj s Rusy, na náměstích nebo v klidu svých obýváků. Ještě nebylo ani šest hodin ráno, ale ten den bylo vstávání snadné. Srdce buď téměř netloukla, nebo bila jako na poplach. Taktická bitva s bývalými bratry z Východu si předplatila místa ve všech diářích. Pak to přišlo. Patera vyhrává buly. Puk se dostává k Procházkovi, který ho posílá na modrou Svobodovi. Střela, teč a góóól! K vítězství bylo zase o něco blíž. Bezmála dvanáct minut. „To byla situace, při které si říkáte, že i kdybyste měli puk sníst, nemůžete to pustit. Hráči pak nechodili na led vstřelit branku, ale ubránit to,“ vzpomíná Šlégr. Nepustili to. „Otevíráme zlatou bránu! Přepište dějiny! Jsme olympijští vítězové!“ hulákal televizní komentátor Robert Záruba.

Ale pozor. Takhle to nemělo být. Česká reprezentace jela do Nagana pasovaná do rolí outsiderů. Zlato všichni připisovali Kanadě. Za ní se měly řadit týmy jako USA, Rusko, Švédsko. „Rok předtím jsme totálně propadli na světovém poháru,“ připomíná Šlégr. Za nedůvěřivostí odborníků stála i sestava složená Hlinkou. „Byl za mnou v New Yorku už někdy v říjnu a řekl mi, že se mnou počítá,“ říká Reichel ve zvláštní den. „Velkej“ by zrovna oslavil šedesátiny.

Šlégr alias Guma byl v době nominace v Pittsburghu po zranění. Po každém tréninku zůstával ještě hodinu na ledě, aby se dostal do kondice. „Ani můj klubový trenér nevěřil, že se stihnu dobře připravit,“ vypráví Guma. Růžičku hodně lidí Hlinkovi vyčítalo kvůli věku. Svoboda do té doby národní barvy nehájil a objevily se problémy s pasem. Hlinka „svým“ klukům bezmezně věřil.

Zlatá cesta

Turnaj začal 13. února. Češi porazili Finy 3:0 a začali zlatou cestu. Ve druhém zápasu Hlinkova družina přehrála Kazachy 8:2. První zaváhání přišlo až v posledním představení základní části. Kluci neudrželi vedení nad Rusy a prohráli 1:2. Čtvrtfinále přineslo v podobě soupeře Američany. Ti měli v první třetině jasně navrch, ale pak přišel zlom. „V šatně jsme si řekli, že musíme začít hrát svou hru,“ emotivně mává rukama Šlégr. Přestávková rozmluva zabrala. Výhra 4:1 byla odměnou a vstupenkou mezi nejlepší čtyři týmy. V semifinále se naši museli postavit favorizované Kanadě. Skóre otevřel ve třetí třetině střelou od modré Šlégr. Urostlý bek zažíval euforii. „Bylo deset minut do konce. Bohužel jsem byl na ledě i při vyrovnání. Do prodloužení jsme šli s tím, že tam musíme padat po hlavě. Na nájezdy jsme si věřili,“ připomíná Šlégr. V samostatných nájezdech byl jediným úspěšným exekutorem Reichel, přezdívaný Alby. „Na špatném ledu jsem do poslední chvíle nevěděl, co udělám,“ culí se Alby. Javorové listy pokořeny. Na Rusko se naši důkladně připravili. „Namlouval jsem si, že nejsem nervózní, ale ještě ve čtyři ráno jsem lítal na záchod,“ směje se Šlégr. Po šedesáti minutách mohl začít slavit. Dějiny se přepsaly. Dvanáct z osmnácti branek českého týmu na turnaji vstřelili odchovanci Litvínova.

Po triumfu se všichni, kromě Svobody, přesunuli na pár hodin do Prahy. „Přiletěl jsem speciálem s hráči, ale do oslav jsem se nemíchal,“ říká Záruba. Praha byla plná nadšených lidí. „Lidi s náma běželi z letiště až na Staromák. Vedle autobusu běžel tatínek s miminem v náruči, vytáhl ho do okna a volal Nagano. Po deseti kilometrech jsem se podíval a on tam byl pořád,“ rozplývá se Šlégr. Podobně to cítí i Reichel. Oba toho ve své kariéře hodně zažili, ale Nagano nic nepředčilo.

Veselé historky

Líbilo se jim i po nehokejové stránce. K dobré náladě přispívaly veselé historky. Třeba Hlinka po každém postupu musel zazpívat ve slovenském domě, kam chodili na jídlo. Otec Martina Ručinského zase dodržoval chození k tamnímu chrámu. Jen jednou návštěvu vynechal a tým prohrál. „Pamatuju, jak Ivan Hlinka nebo masér Venca Šašek organizovali po finále focení Litvínovanů, olympijských vítězů. Venca předtím léta říkal, že Český svaz ledního hokeje by se měl přestěhovat do hlavního města našeho hokeje, do Litvínova. Po Naganu už jsem to od něj neslyšel, bylo by to zbytečné. Každý věděl, co kluci z tohoto městečka dokázali,“ skládá poklonu všem z Litvínova Záruba.

Autor: Monika Gordíková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!