Ostrov Tchaj-wan je pravidelně drcen snad všemi přírodními pohromami, které jsou k mání. Tou světlejší stránkou života ve vulkanické oblasti jsou však horké prameny. Koupání v bublající vodě s dramatickým výhledem na vyhaslé sopky je milovanou kratochvílí Tchajwanců.
Zemětřesení, tajfuny, záplavy, sesuvy půdy. A když je hodně štědrá sezona, tak i nějaká ta vlnka tsunami. Asijský Tchaj-wan trefuje kdejaká živelní pohroma, která jde zrovna kolem. I sám ostrov se neustále otřásá v základech, protože stojí na spojnici dvou pohybujících se tektonických desek. Skoro čtyřtisícové tchajwanské sopečné hory bez ustání vydechují sirnatý dým a potí horkou vodu. Na první pohled to tu zkrátka nevypadá jako dvakrát vlídné místo pro život.
Na tomhle těžce zkoušeném ostrově, který je velký jen jako půlka České republiky, ale kupodivu spokojeně žije skoro 23 milionů lidí. A Tchajwanci svůj domov pořád dokola trpělivě a houževnatě opravují, byť jim skoro každý rok příroda zbourá tu silnici, támhle železnici, onde elektrické vedení.
Například nedávný tajfun Meranti zbičoval ostrov rychlostí 260 kilometrů za hodinu, což byl i na tchajwanské poměry nový rekord. Když na tomhle ostrově spadne nějaká stavba, skoro vždycky by byl na místě onen okřídlený povzdech: „Asi vítr“.
Boj s velmi větrnými mlýny
Je obdivuhodné, jak dokážou Tchajwanci přes to všechno udržovat svou infrastrukturu ve výborném stavu. V některých oblastech ale boj s větrnými, přesněji řečeno velmi větrnými mlýny nakonec vzdali. Týká se to hlavně východní, hornaté části ostrova, kde byly některé silnice poničeny tolikrát, že se je úřady rozhodly už znovu nespravovat.
Plný zásah tajfuny několikrát schytala i turistická perlička, horský národní park Alishan. Do něj jezdí vyhlídkový vlak, železnici ale opakovaně přerušily sesuvy půdy, takže dnes je dráha zprovozněna už jen na omezeném úseku.
Z pětihvězdičkových turistických destinací je živly hodně zranitelný také kaňon Taroko. Tímto údolím šplhá přímo ze břehu moře až do víc než třítisícové výšky spektakulární silnice číslo 8. Co rok se ovšem na serpentiny zřítí kusy okolních skal nebo asfalt podemele voda, takže je silnice vlastně v nikdy nekončící rekonstrukci.
Koupání v čaji
Jednou z drobných kompenzací, kterou příroda vyplatila Tchajwancům za trápení s pohromami, jsou horké prameny. Bublají tady za každým kamenem a koupání v lázních se stalo neodmyslitelnou součástí zdejšího životního stylu, asi jako jsou třeba s Finskem automaticky spojovány sauny.
Kouzlo tchajwanských termálních lázní získává bonus v tom, že jsou často umístěny přímo na upatí vyhaslých sopek, takže se návštěvník naložený ve 40stupňové vodě přímo z bazénu kochá výhledem na nádherné hory porostlé subtropickou zelení.
Proslulé lázně Kuanziling se zase chlubí tím, že jako jedno z mála míst na světě mají horké bahenní koupele. Ve skutečnosti spíš než bahno dává zdejší pramen takovou nahnědlou vodu, do níž když se návštěvník ponoří, má pocit, jako by se koupal v horkém a hodně dlouho louhovaném čaji.
Druhou zajímavost Kuanzilingu je „hořící voda“. U pramene v kopci nad městem ze země vyvěrají plápolající plyny. Místní lidi zaujala symbióza ohně a vody v malé tůňce tak, že kolem vybudovali rovnou celý turistický areál. Nutno říct, že samotný oheň už dnes jen skomírá.
Metrem až do lázní
Klasickou destinací, kam se jezdí koupat obyvatelé hlavního města Tchaj-peje, je jeho předměstí Beitou. To je dobrý cíl i pro cizince, který přiletěl na Tchaj-wan třeba jen na otočku kvůli obchodnímu jednání a zbude mu po práci pár hodin k dobru. Až do Beitou se dá totiž dojet rychle a pohodlně metrem a na výběr je tu spousta lázeňských zařízení všech cenových kategorií.
Kdo má hluboko do kapsy anebo před luxusním hotelovým wellness upřednostňuje cosi lidovějšího, může zkusit místní veřejné lázně. Vstup tam vyjde na pár korun, ale také se tam tlačí hlava na hlavě. A na těch hlavách je obvykle přiložen do vody namočený ručník, což tak nějak patří ke koloritu lázeňské kúry. Cizinec, který chce vypadat jako profesionál, nechť také přiloží ručník na čelo, byť si nebude moc jistý, co přesně tím vlastně za bohulibý léčivý efekt docílil.
V nedaleké cihlové budově, kterou tu jako lázně zbudovala v roce 1913 někdejší japonská koloniální správa, je v současnosti muzeum lázeňství. Vedle praktického namáčení může tudíž turista v Beitou zakusit i nějakou tu lázeňskou teorii.
